The Body: No One Deserves Happiness

TheBody_NoOne_coverO portlandské hlukové dvojici všichni ti, kteří se neobejdou bez škatulek, často hovoří jako o „experimentálním metalu“. Ovšem hudba, která se line z další položky jejich početné diskografie, nejspíš většinu běžných metalových fanoušků zcela znechutí, případně je rovnou vyděsí svou temnou bezútěšností, elektronickými experimenty i vyhýbáním se zavedeným rockovým klišé. Pokud se ale někdo chce na ten intenzivní zážitek předem připravit, pak mu lze doporučit ty nejdivočejší nahrávky Swans či Neurosis. S upozorněním, že tady se jde dál.
Hledat ve světě The Body cokoli, co se alespoň blíží jiskřičce naděje či vteřině optimismu, zavání naivní marností. Z industriálních rytmů jde chlad, mantry hlukových stěn připomínají tichou povodeň, která se neptá a nemilosrdně rozsévá zkázu, a ať už jsou vokály v podobě hysterického jekotu kytaristy Chipa Kinga nebo melancholických pohřebních litanií hostující zpěvačky Chrissy Wolpert, ani v jednom případě se světlo na konci tunelu nedostavuje. Chce se vzpomenout onoho cimrmanovského: „Pobavíš-li se, jen do pláče“. S tím, že tentokrát to ani v nejmenším není legrační.
Nálada deseti skladeb je proměnlivá, zvukově pestrá, plná zneklidňujících samplů, elektronických beatů i podladěných kytar. Vždy ale zůstává beze stop kompromisu a sebemenší snahy se zalíbit; o to víc se jí daří udržovat emotivní hladinu i neklesat na intenzitě, aniž by ji vždy nutně musel představovat brutální noise. Krásně je to patrné ve finále skladby Starving Deserter s tlakovou vlnou žesťů, která se „rozplyne“ až v intru následujího tracku, s konejšivým ženským zpěvem v roli úlevné katarze. Bojovat s hnusným světem tím, že budete ještě hnusnější, nicméně vůbec není špatný koncept. A negativní energie je pořád ještě využitelná energie.
Fascinujících alb, u kterých se hovořilo o zhudebněném šílenství, vzniklo už nemalé množství. Ale pokud se budeme bavit o těch letošních, pak je tohle, s příznačným názvem Nikdo si nezaslouží štěstí, v pomyslném žebříčku na čestném čelním místě. A jen sotva ho z něj někdo sesadí.

Thrill Jockey, 2016, 47:47

Přidat komentář