The Dylans

„Vem si, co chceš, dělej, co máš rád a získáš ten blažený pocit“, zpívá s přesvědčivostí sobě vlastní Colin Gregory, obrýlený frontman Dylans. Když poslouchám jejich debutovou LP, pojmenovanou prostě, čistě a jednoduše Dylans, cítím z ní čarovně omamné a uchvacující fluidum, nakažlivé nadšení, které na nás dýchá z tolik dnes protěžovaných šedesátých let. Na této desce je obsaženo mnoho z filozofie písniček Beatles, Dylana a Byrds, z oné květinové atmosféry té doby. Když jsem včera (již potřetí v životě) shlédl Formanův generační film Hair, ujistil jsem se, že nadešla ona chvíle uvařit dobrý a nadmíru silný čaj, zapálit si posledního jointa z letní úrody a napsat o Dylans. Zaslouží si to. Sice nehrají nic objevného, nic převratného, ale dokážou se plně vcítit do své role, a pokud jste naladěni na stejnou vlnu, snadno rozpoznáte, že tu nejde o žádnou křeč. The Dylans, to je v podstatě Colin Gregory. (A tráva je tráva, pozn. red.) Tuhle kapelu sice založil teprve na přelomu let 1990– 1991, ale v hlavě ji nosí už od teenagerského věku, kdy se potuloval po Hamburku a vyžebrával si na živobytí jako pouliční zpěvák beatlesáckých písniček. Dnes chodí stylově oblečený, dochází na srazy fanklubů a neodpustí si tvrzení, že tím nejpravějším fanouškem „božských“ Beatles je právě on.
„Jsem absolutní patron 60. let“, říká ve svém prvém interview pro Melody Maker. Jeho původním domovem však není Hamburk, ale Sheffield, a právě zde natočil se svými čtyřmi spoluhráči první demáč, jenž jim až nečekaně snadno dopomohl k solidní smlouvě s firmou Beggars Banquet, která již dávno nepatří mezi zastrčené a opomíjené. Byla nejpohotovější, a tak dostala přednost. A že to Dylans mají u této společnosti nadmíru dobře rozjeté, o tom svědčí pohotové vydání prvních dvou singlů – Godlike a Lemon Afternoon. Tak brzké, že jejich prodej nestihli podpořit, byť je jediným koncertem. Dylans tak nezbyde nic jiného, než se „živě“ oťukávat, sehrávat a zároveň tím i dospívat pod pečlivým drobnohledem médií. „Chceme začínat na velkém jevišti, zapnout to na plný koule, nahustit to přes velký repráky, udělat velkej kravál a dostat každýho do pohody“, předsevzal si Colin. Jak se mu to daří, nevím, nicméně prvá dlouhohrající deska Dylans je příslibem. Její podstatu trefně vystihuje lan Watson z M.M.: „Dávají zjevně více prostoru melodii než stanoviskům.“ A já jen doplním, že kdo má rád uvolněné a bezprostřední melodické písničky ve stylu Mersey beatu, chvílemi nasládlé, chvílemi razantní, ale vždy maximalisticky propracované v aranžích (producent Stephen Street, mj. Morrissey – Viva Hate), ten by se neměl s touto deskou minout.

Přidat komentář