The Fool Killer – Horor, který začal jako vtip

V roce 1965 se v kinech objevil zvláštní, ale o to zajímavější film The Fool Killer (Zabiják bláznů). Netypický byl už způsobem vyprávění, jímž se blížil o tři roky staršímu snímku Jako zabít ptáčka. Děj totiž komentoval malý kluk – skvěle vybraný Edward Albert v roli třináctiletého sirotka George. Zabiják bláznů poutal i svou hudbou, včetně titulní písně z dílny úspěšného tandemu Burt Bacharach & Hal David. (O čtyři roky později zazní ve westernu Butch Cassidy a Sundance Kid jejich nejznámější song Raindrops Keep Fallin’ On My Head.)
foolkillerPříběh dítěte zaujatého pověstí o záhadné bytosti, která chodí krajem a trestá lidi za jejich pošetilost, dostane spád poté, co se George, utíkající od zlých pěstounů, seznámí na toulkách s mladým veteránem z občanské války, jenž trpí posttraumatickou stresovou poruchou. V chlapcově zjitřené představivosti není těžké muže uprchlého z vojenské nemocnice a nosícího jméno mrtvého spolubojovníka (Milo Bogardus) ztotožnit s obávaným přízrakem, zvlášť když Mila hraje Psychem ocejchovaný Tony Perkins a v okolí kdosi vraždí sekerou křesťanské kazatele. Film zapomenutého režiséra Servanda Gonzálese, natočený podle knihy Helen Eustisové, je jedním z mála snímků, které vystihují syndrom válečných navrátilců v období americké „rekonstrukce“ po roce 1865. („Když mě našli na bojišti, nevěděli, jestli patřím k Unii, nebo Konfederaci. Vzali mě do špitálu a dali mi jméno mrtvoly,“ říká Milo, jemuž exploze zatemnila paměť. V podtextu tak divákům sděluje, že hrůzy války devastují stejnou měrou příslušníky obou znepřátelených stran.) Historka o zabijákovi bláznů má však hlubší kořeny.
Bacharachův šlágr The Fool Killer v podání zpěváka Genea Pitneyho zdánlivě navazoval (tak jako o pár měsíců mladší singl Fool Killer progresivní britské formace Brian Auger And The Trinity) na stejnojmennou povídku O. Henryho z roku 1908. Počátek je ale nutné hledat už v padesátých letech 19. století, kdy si bájnou postavu vymyslel šéfredaktor novin Milton Chronicle, jistý Charles Napoleon Bonaparte Evans ze Severní Karolíny, aby s její pomocí poukazoval na dobové nešvary. Zabiják bláznů – nebo spíš hlupáků – trestal alkoholiky, nevěrníky, kruté plantážníky a tak dál. Z pouhé satiry se postupem let stal mýtus a dnes už patří „fool-killer“ k týmž (anti)hrdinům jako Jesse James či Billy Kid.
Charles Evans (pojmenování po Napoleonovi, pod jehož vládu spadala v letech 1800 až 1803 oblast Louisiany, nebylo v té době na jihu USA ničím neobvyklým) se narodil 18. října 1812 tyto noviny koupil. Vydával je do roku 1839, nejdříve s partnerem Alfredem E. Hannerem, posléze s E. S. Zeverlym a nakonec s Johnem D. Clancym, což byl jeho tchán (Evans si v roce 1936 vzal Clancyho dceru Elizabeth).

HIGH ROCK, SEVERNÍ KAROLÍNA, ÚNOR 1857
Jen díky milostivé Prozřetelnosti jsem ještě tady. Přísahám, že tohle byla ta nejmrazivější zima, jakou jsem kdy zažil. Sníh mé operace značně zpomalil, ale zase mi ušetřil spoustu práce, protože spousta lidí vydatně popíjela truňk, aby se zahřála, a výsledkem bylo, že se jejich výraz změnil v ztuhlý pokerface. Ti pitomci! Vůbec jim nedošlo, že opilý člověk zmrzne dřív než střízlivý…
29. prosince jsem na nádraží v Durhamu sejmul skupinku osob, která uvěřila fámě, že se tam nějaký profesor H. ze Salisbury vznese do výše a zase klesne v balonu, a s ním i celé šestispřeží. Ti dobráci z Red Mountain a South Lowellu se tam vážně seběhli, aby to viděli! Bylo mezi nimi i pár docela hezkých holek, pak takový zavalitý farmář, několik studentů (jeden prcek a druhý dlouhán s nohama do O), dále nějaký mechanik a školák, ještě kluk. Vzal jsem je expresně, poněvadž přijeli expresním vlakem – vlastně jsem jim prokázal laskavost. Jak jsem se tam potloukal, narazil jsem taky na mladíka, co vypadal, jako by spolknul starý britský nabiják. Urážel exprezidenta Fillmorea a Americkou stranu. Hned jsem mu ji natáhnul, udělal jsem mu z hlavy zavařovačku. Jsem si jistý, že kdybych mu toho naložil víc, už nikdy by nenašel cestu domů!

fool_1Ve čtyřicátém přesídlil do Miltonu, kde založil týdeník Milton Chronicle, vyznačující se nebývalou literární kvalitou. Ačkoliv se snažil o maximální otevřenost a nezaujatost, přece jen nedokázal skrýt, že je horlivým přívržencem strany Whigů (Whig Party), odvozující svůj název od hnutí Whigů, kteří v sedmdesátých letech 18. století bojovali za americkou nezávislost, a oponující politice prezidenta Andrewa Jacksona a demokratické straně. Se zánikem této strany se Evans sice přece jen přiklonil k demokratům, i nadále je ovšem podroboval nesmlouvavé kritice. Po rozštěpení Spojených států na Unii a konfederované státy se stal loajálním stoupencem Konfederace, zároveň však nebojácně brojil proti praktikám rasistického Ku-klux-klanu, pročež se několikrát ocitl v ohrožení života. Stejným způsobem ale po válce tepal tzv. carpetbaggers, tedy bílé Američany přišlé jen „s lacinou brašnou“ ze Severu na Jih, aby se zde chovali jako doma, drancovali a i jinak se obohacovali na úkor starousedlíků. V roce 1861 předal řízení týdeníku svému otci a vrhl se do vřavy občanské války s hodností kapitána jižanské jednotky Milton Blues. Po skončení bojů se na post šéfredaktora vrátil a počínaje rokem 1866 rozšířil své působení na město Danville, kde vydával dva roky místní plátek. Poté ještě se svým synem zkoušel publikovat fool_2noviny Hillsborough Recorder. Nakonec se obou periodik zase zbavil a ponechal si pouze Milton Chronicle. Roku 1882 byl zvolen do Senátu Severní Karolíny, ale dříve než mohl nastoupit do funkce, dostal těžký zápal plic a 10. března 1883 ve věku sedmdesáti let zemřel. Nevíme, kde byl pohřben, nemáme jeho podobiznu. Díky svědectví jednoho pamětníka víme, že to byl vysoký muž s hustou kšticí, mírným, avšak rozhodným výrazem a klidným, důstojným vystupováním. Krátce po Evansově smrti zanikl i týdeník Milton Chronicle – a dnes máme k dispozici jen pár na sebe nenavazujících čísel, v nichž se nám dochovalo sedm z pětašedesáti vzkazů, které údajně čas od času posílala do redakce osoba podepisující se jako „Jesse Holmes, the Fool-Killer“. (Ve skutečnosti byl autorem nejspíš sám Charles Napoleon Bonaparte Evans.) Otištěné „dopisy“ doprovázel dřevoryt znázorňující človíčka v kabátě s dlouhým límcem, s kloboukem na hlavě a kyjem v ruce, který si druhou rukou přidržuje hlupáka, jemuž hodlá v příštím okamžiku dát za vyučenou.

PACE’S ROCK, SEVERNÍ KAROLÍNA, BŮHVÍKOLIKÁTÝ ÚNOR 1876
Se smrtícím kyjem na rameni jsem se vydal zjistit, zda dnešní kazatelé učí totéž, co nám vštěpovali naši předci. Už z dálky jsem slyšel, jak kněz řeční, a viděl stanové shromáždění. Dav lidí zabíral dobrého čtvrt akru půdy. Zatímco sbor zpíval hymnus, všiml jsem si toho vytáhlého chlápka s nohama do O a červeným nosem. Vstal, divoce zamával rukama nad hlavou, pak je spráskl a beze slova běhal kolem dokola. Sestra Sally, sestřenka Jinny a ještě Zřejmě jediný zachovaný obrázek původního Fool-Killera asi tucet dalších ženských z jeho přízně se k němu přidalo, a sestřenka Jinny prohlásila, že si myslí, že bude brzy spasen. Ten rudý frňák a krví podlité oči mě nanejvýš zaujaly, a tak jsem se ho zeptal, kde má ulité pití. (Vypadal, že by pár kapkami „na zklidnění žaludku“ rozhodně nepohrdl.) Hříšník zaprotestoval, že se „od flašky drží dál“, načež jsem z něj jemným poklepáním svého kyje vytřásl panáka bourbonu. Pak jsem si po starém dobrém způsobu pohrál s jeho břišními partiemi, a potom mě ještě rád dovedl ke galonu, co si schovával pod kládou v lese.

13. ÚNORA 1879
Slyšel jsem zvěsti o tom, že poblíž kostela Nové naděje v Caswellu žije člověk, který svého koně krmí cukrem, aby zesílil. Plivnul jsem si do dlaní a šel na něj. Když jsem tam dorazil, vracel se zrovna jeho bratr, který si koně půjčil, načež mu ta vykrmená bestie ujela i s povozem a zničila ho. Táhl zvíře za sebou a volal: „Vezmi si toho zatraceného koně! Nemáš mu dávat tolik cukru!“ Chytil jsem cukrouše za límec a donutil ho zatancovat na melodii písničky Sugar In The Gourd.
Milton Chronicle měl jen několik set předplatitelů, fiktivního komentátora zvaného The Fool-Killer si však začaly půjčovat i jiné deníky a časopisy. Roku 1899 vyšla knížka Fables In Slang a v ní její autor George Ade, oddaný pokračovatel stylu Marka Twaina, publikoval Zkazku o tom, jak se zabiják bláznů vyvázal z kontraktu.
Zabiják bláznů přišel jednoho dne do městečka Pike Road. Na chvilku se tu zastavil, protože se mu naskytla zvláštní podívaná. Za jakousi barikádou se tlačily tisíce mužů, žen i dětí. Chodili sem a tam po udusané trávě, na které se válely slupky od melounu, kuřecí kosti, slaměná brčka a potrhané papírové sáčky.
Bylo hrozné horko. Ale lidé si neměli kam sednout. Unaveně kroužili kolem s letargickým a odevzdaným výrazem. Dusil je zvířený prach, lapali po dechu a hlasitě odfrkovali. Někteří se své utrpení snažili zmírnit tím, že lokali nějaký růžový nakyslý nápoj, po němž měli ještě větší žízeň. Zkrátka z deště pod okap. Děti fňukaly a pobrekávaly, vyšňořené paničky slabě vzdychaly, pánové neustále kleli.
Rajská hudba pro uši zabijáka bláznů!
„To je nějaká nová forma Dantova pekla?“ zeptal se u pokladny člověka se zelenou nášivkou, na níž stálo „POŘADATEL“.
„Ne pane, to jsou trhy,“ odpověděl muž.
„Proč ti lidé chodí sem tam po kousku ušlapané trávy a nechají slunce, aby do nich pražilo?“
„Protože tak se to dělá.“
„Musejí platit, aby se dostali dovnitř?“
„Vždyť vidíte!“
„A mají kudy utéct?“
„Mají, ale oni většinou chtějí zůstat.“
Zabijákovi bláznů poklesla ruka s kyjem. Podíval se na ty davy a pak zavrtěl hlavou.
„Ne, do toho se nepustím. Tohle je příliš velká fuška.“
A raději šel do města a vybral si jednoho kupce na hlavní třídě, který si na svém krámě nepřál žádný vývěsní štít. Z toho plyne poučení: máte-li v úmyslu dělat blázniviny, je pro vás bezpečnější, budete-li je tropit ve větším počtu.

Milton Chronicle měl jen několik set předplatitelů, fiktivního komentátora zvaného The Fool-Killer si však začaly půjčovat i jiné deníky a časopisy. Roku 1899 vyšla knížka Fables In Slang a v ní její autor George Ade, oddaný pokračovatel stylu Marka Twaina, publikoval Zkazku o tom, jak se zabiják bláznů vyvázal z kontraktu.
Postupem času se podoba zabijáka bláznů proměňovala. Čtvrt století po smrti Charlese Evanse zavzpomínal na tuto postavu humorista O. Henry. V úvodu své povídky The Fool-Killer se, zřejmě docela upřímně, přiznal, že i on se v dětství bál tajemného přízraku.

Jasně si vybavuji, jak vypadal obrázek Jesseho Holmese, který jsem si jako malý pověsil na zeď své fantazie. V mé představivosti to byl strašlivý dědek v šedivých hadrech s dlouhým, neupraveným, prošedivělým plnovousem. Z jeho Kniha Helen Austisové Plakát k filmu Zabiják bláznů  Záhadná ponorka s názvem The Fool-Killer zarudlých očí vyzařovala krutost a divokost. Bál jsem se, že najednou vystoupí z prachu cesty, v kožených botách, s tou dubovou palicí, nebo co to má…

Z kyje či palice se, jak víme z filmu s Tonym Perkinsem, posléze stala sekera. Klidně to ale mohla být i kosa, neboť v některých vyprávěních zabiják bláznů zastupuje archetypální postavu Smrťáka, dobře známého též z českých pohádek. Tak je tomu například v povídce Stephena Vincenta Benéta z roku 1938, jež nese název Johnny Pye And The Fool Killer. Po občanské válce se vžila představa, že poznávacím znamením „Fool Killera“ je dlouhá jizva na čele, táhnoucí se doslova od ucha k uchu, což měl být pozůstatek po válečném zranění.
fool_3Roku 1903 zakomponoval vzrušující legendu do své knížky The Enchanted Island Of Yew: Whereon Prince Marvel Encountered The High Ki Of Twi And Other Surprising People průkopník žánru fantasy a tvůrce nesmrtelného Čaroděje ze země Oz – obchodník, divadelník, novinář a spisovatel L. Frank Baum. V roce 1910 začal básník James Larkin Pearson vydávat satirický plátek The Fool-Killer. A o pět let později přispěl zajímavým způsobem k oživení tohoto fenoménu potápěč William „Frenchy“ Deneau, jenž oznámil, že v Chicagu pod mostem vedoucím na Rush Street (později tvrdil, že to byla Wells Street, pak Madison Street) vylovil z vody dřevní miniponorku – typ „cigáro“ – z konce 19. století. Novinářům namluvil, že oválná kuriozita nese název The Fool Killer a na dně musela ležet nejméně osmnáct let. Vzhledem k tomu, že o zmíněné primitivní ponorce do té doby nikdo nic nezaslechl, mysleli si mnozí, že Deneau svůj „objev“ pouze předstíral. Podezření zesílilo poté, co začal se strojem jezdit jako s pouťovou atrakcí a kromě jeho exteriéru a interiéru ukazoval veleváženému obecenstvu také kosti, které uvnitř našel – údajně člověčí a psí.
Z toho vidíme, že slovní spojení „fool killer“ bylo živé ještě půl století po svérázných vydavatelských aktivitách Charlese Evanse. Řekli jsme si, že postavu zabijáka bláznů vymyslel právě on, ale berme to s rezervou; je totiž pravděpodobné, že i Napoleon Bonaparte vycházel z lidového podání. V roce 1940 sestavil James R. Aswell antologii folkloru Melungeonů (potomků smíšených svazků Evropanů, Afričanů a původních Američanů, žijících v oblasti Apalačského pohoří). Nazval ji God Bless The Devil! Liar’s Bench Tales a zařadil do ní i pověst o venkovanovi jménem Shep, kterému se jednoho dne zjevil Bůh (Old Master) a oznámil mu, že už nepovažuje Židy za vyvolený národ. „Odteď jste vyvolení vy – Portughee.“ (Tak zní jiné označení pro Melungeony usazené ve státech Tennessee a Severní Karolína.)
A ještě něco řekl „ol’ Master“ dobráku Shepovi: „Na východě Tennessee se poslední dobou urodilo nějak moc hlupáků a bláznů. Jdi a vystřílej je!“ Co měl Shep dělat? Šel domů a sdělil své ženě, kterou si vzal teprve nedávno, že bude pár měsíců pryč. Zároveň požádal místního zrzavého faráře, aby na jeho novomanželku dohlížel. Pak se vydal splnit úkol. Činil se vskutku znamenitě – zvláště se zaměřil na ty, kdo v okolí zakládali školy, i na ty, kdo do těchto ústavů (vychovávajících největší blázny pod sluncem) docházeli. Po čase se mohl vrátit domů s klidným svědomím: díky jeho zásahu nezůstal v Tennessee naživu jediný blázen.
foool_4Jenže zrzavý farář vysvětlil Shepovi, ledva se ten dobrák svalil v chalupě na svou postel, že když Bůh mluvil o likvidaci bláznů na východě státu, ve skutečnosti tím myslel i stát sousední – Severní Karolínu. Shep nakonec neochotně vyrazil znovu na lov, a když byl se svou prácičkou hotov i v Tar Heel State (jak se Sev. Karolíně říká), pln nedočkavosti chvátal za svou ženou. U chalupy potkal faráře, jenž mu oznámil radostnou rodinu: „Narodilo se ti dítě!“ „Jak to?“ zarazil se Shep a na prstech počítal, kolik měsíců absentoval u rodinného krbu. Dobral se čísla 11. „Dítě se mělo narodit už před půl rokem, ale Bůh se rozhodl, že na tebe počká,“ zněla odpověď.
Manželka přivítala Shepa s batoletem v náručí. Věru krásný zrzounek! Periferním viděním zahlédl Shep faráře, jak práská do koní a opouští vesnici. Zamyslel se, potom pomalu obrátil pušku proti sobě a stiskl spoušť. Právě našel největšího hlupáka a blázna z celého Tennessee.

Přidat komentář