The Gluts: Ungrateful Heart

Fuzz Club, 2021, 42:46

Když italská čtveřice charakterizuje svou hudbu jako přetížení a zahlcení, není daleko od pravdy. Už debutová deska Warsaw v sobě nesla prvky psychedelie, postpunku a garážového revivalu otaveného na 150 procent. A nejinak tomu je i s letošní novinkou Ungrateful Heart, která vznikla během covidové pauzy. Pokud si vzpomenete, ta měla zrovna v Itálii velmi tíživé konotace. Vezměte Hanka Manchiniho, ale místo klasických spoluhráčů mu dosaďte polovinu spoluhráčů od hardcoreových klasiků Husker Dü a druhou od noisových jezdců A Place To Bury Strangers. Tak bychom mohli v krátkosti sound kvarteta charakterizovat. Vrátíme se tak do minulosti, jednou nohou dráždíme odkaz let šedesátých, druhou ale šlapeme na distortion kytarovou krabičku, která všechny hippie propriety nechává tlakovou vlnou odfouknout mimo zorné pole. The Gluts nejsou nekompromisní pouze svou hudbou, ale i postoji. „Pokud jsi fašista, raději buď mrtvý,“ odhalují pozadí čtvrtého singlu FYBBD. Jednoduché a věcné, bez snadněji přijatelnější metafory. A čtveřice k tomuto postoji dodává: „V globálním světě, který vyžaduje globální řešení, je nacionalismus příliš zjednodušený úhel pohledu. A také nebezpečný. Náš singl je způsob, jak říci, že jsme proti každé formě fašismu, myšlením i konáním.“ Přesto celá téměř třičtvrtěhodinová jízda není pouze surfování na více či méně zpěněné hladině temného rockového oceánu. Balada Leyla, Lazy Girl From The Moon, ve které se vokálu chopí basačka Claudia Cesana, náhle ukazuje křehkou tvář kapely, stejně uvěřitelnou, jako její primární, hlukově rock’n’rollovou polohu. Každopádně, koho předchozí řádky recenze navnadily, musí si rvát vlasy, že promeškal koncert The Gluts koncem října v pražském Underdogs’. Že klub stále stojí na svém místě je po návštěvě Italů poměrně velké překvapení.

Přidat komentář