The John Lurie National Orchestra: The Invention of Animals

john_lurieKdyž mi John Lurie v polovině minulého roku napsal, že připravil nové hudební album, opravdově jsem se zaradoval. Naposledy totiž držel v rukou saxofon na přelomu milénia a poslední studiovou nahrávkou je album Queen of All Ears jeho kapely The Lounge Lizards z roku 1998. V té době začal mít Lurie nevysvětlitelné bolesti, stupňující se až k celkovému ochrnutí. Několik let si prožíval útrpnou odysseu od lékaře k lékaři, vždy s rezultátem – původ potíží i nemoc neznámé. Až v roce 2002 po jedné z mnoha lumbálních punkcí objevili lékaři diagnózu – skryté perzistentní pozdní stádium lymské boreliózy. Tehdy už Lurie neudržel ani láhev whisky, natož saxofon. Naštěstí v sobě znovuobjevil chuť do malování obrazů.
The Invention of Animals ale není nová hudba. Jsou to nahrávky z let 1990– 1994 a zdá se takřka nemožné, že Lurie bude v nejbližších letech znovu hrát. Přesto je album Vynález zvířat krásným překvapením. The National Orchestra se tu ukazuje ve velmi komorní sestavě: John Lurie – saxofony, Billy Martin a Calvin Weston – bicí a perkuse. Na jedné straně je album složeno z materiálu pro soundtrack ke kultovní TV sérii Fishing with John (1991) a z alternativní verze titulní skladby z posledního alba The National Orchestra Men With Sticks (1993). Na druhou stranu to není jen, řekněme, jakýsi nadbytečný sampler – deska také představuje dvě dříve nevydané živé nahrávky: I Came To Visit Here For Awhile (z koncertu v Threadwaxing Space, New York, 7. 5. 1993) a titulní skladbu The Invention of Animals (z 12. 2. 1994 v řecké Soluni). První z nich je meditací Lurieho saxofonu ve výhni duševních pochodů,druhá je bezmála devatenáctiminutová excitovaná expedice do hypnotického transu hudby, založená na jemných posunech rytmu a harmonie, jako byste se účastnili neznámého pohanského rituálu, tanců kolem ohně a napojeni na šamanovu medicínu (nebo byli na speedu) se stali bytostně proudící krví ve svých vlastních žilách. Lurie pro album vybral skladby velmi perkusivní, se zdánlivě orientálními či africkými nádechy s příměsí výkřiků coby zvuků zvířat, ale jsou zde i výbušné miniatury s opojným groovem jako třeba Ignore The Beast, což by mohla být i čistě taneční věc, kde Lurieho saxofonové linky elegantně skotačí přes rytmy, jako by poletoval s nástrojem nad savanou. Osobně: můj první poslech alba byl zmatek a zklamání, druhý objev a nadšení, při třetím jsem naprosto nečekaně a nenásilně odpojil rozum a ocital se v neznámých krajinách Země, kde kolem mne v neviditelném autokaru projížděl hrající The National Orchestra Johna Lurieho.
Amulet Records, 2013, 36:06

Přidat komentář