The Legendary Pink Dots

Edward Ka-Spell je tajemný a do sebe uzavřený člověk. Je to záhadná osobnost, o které se ví velmi málo určitého. „Meditativní schizofrenik“, chtělo by se říci, když čtete texty z jeho poslední LP – The Maria Dimension. Již od roku 1982 vydává se svou skupinou přinejmenším zajímavá alba, která relaxují náš mozek. Musíte domýšlet, dotvářet, dát volnost své fantazii. Takovýchto alb vydal se svými The Legendary Pink Dots už třináct a přitom, když se někoho zeptáte na tuto kapelu, zpravidla pokrčí rameny, protože ji prostě nezná. Poslechněte si písničku Belladonna a neříkejte mi, že by se s tím nedalo nic „dělat“. Takovéto zvukomalebné skvostné desky vycházejí v mnohem větších nákladech a s mnohem větší publicitou. A v tom právě spočívá tajemnost Ka-Spella. Nikam se nehrne a zřejmě se ani nesnaží prosadit svou hudbu. Zdá se, že si v podstatě komponuje jen pro sebe a dejme tomu, že ještě pro okruh svých přátel. Jeho osobnost je v něčem neurčitém duchovně spjatá se Sydem Barrettem, ranými Pink Floyd a německým Kraut rockem. Kapely jako Can, Amon Düül či Tangerine Dream bereme jako asi jediné možné vlivy, z nichž pocitově křehká hudba L.P.D. vychází. V Londýně, kde jsou na prosazení nezbytné ostré lokty se Ka-Spellovi celkem pochopitelně nevedlo, proto žije v mnohem poklidnějším Amsterodamu. Od počátků až dodnes vydržel v jeho kapele už pouze Phil Knight, ostatní posty se čas od času střídají a tak ani nemá smysl jmenovat současnou sestavu. Hudba L.P.D. se neváže k žádným hmatatelným kořenům rockové muziky, o to víc je nadnášející, éterická a snově rozvláčná. Jde o určitý druh psychedelie, postavený více na meditativním než rockʼnʼrollovém základě. Je to druh hudby, která se v našem uspěchaném životě stává čím dál tím více vzácnější. Je třeba si ji pěstovat, šlechtit a dávat pozor, aby nevyhynula.

Po jejich pražském koncertě 2. 5. 1991 v KD Eden se uskutečnilo následující interview:

První a snad trochu nezbytná otázka. Jaké jsou vaše pocity z dnešního koncertu v Praze? Jste spokojeni?
Jsme naprosto spokojeni. Opravdu. Většina publika možná ani L.P.D. neznala a tuto hudbu nečekala. Mohli jste si všimnout, jak atmosféra v průběhu koncertu narůstala. Postupně až do konce. Někteří i zpívali naše skladby. Myslím si, že takhle by mělo vypadat dobré vystoupení.

Tento koncert v Praze znamená současně i první vystoupení L.P.D. ve východní Evropě?
Ne, ne, jeden jsme už měli v Budapešti před dvěma lety. Další až tento.

A když už se bavíme o vašich koncertech… Co vlastně máte raději, práci ve studiu nebo živá vystoupení? Ptáme se především proto, neboť ve studiu dosáhnete daleko čistšího zvuku.
Ano, samozřejmě. Ve studiu děláme s dokonalým zvukem a navíc je to hudebně velmi tvůrčí práce. Koncert, to je něco úplně jiného, myslím, že je to více osobní záležitost, osobní lidské cítění.

Ptáme se na to proto, že si myslíme, že L.P.D. není typická koncertní kapela. Jsou tady jiné skupiny, třeba New Model Army, kteří jsou na pódiu strhující. Ale přitom jsme si mohli všimnout, že při dnešním koncertu gradovala i vaše nálada na jevišti.
Je to otázka komunikace s publikem, jestli existuje určitá zpětná vazba. Mám dojem, že mnoho lidí pravděpodobně ani přesně nevědělo, co jsme to vlastně hráli. A to je ono. Hrát pro lidi, kteří nás prostě neznají. To, co hrajeme, není žádná komerce. Mám za to, že to je dost zvláštní hudba.V naší tvorbě bychom chtěli vypíchnout něco, co je v citech křehké. Najít sílu a vzlétnout. A právě dnes večer to bylo povznášející. Rozhodně to nebyl běžný rockový koncert.

Jak se díváte na rozdíl mezi první deskou a tou zatím poslední – The Maria Dimension? Co si myslíte o vývoji ve vaší práci a co plánujete do budoucnosti?
U nás je to velice neuspořádané. Nikdy si třeba nesedneme a nedumáme: Teď uděláme tohle. To fakt ne. Nekalkulujeme. Všechno vychází spíš z našich pocitů a nálad. A pokud jde o pohled na období mezi první deskou a tou zatím poslední, určitě jsme dnes lepší hudebníci než tehdy. Máme asi lepší představy o naší práci, ale znovu zdůrazňuji, že ty představy jsou velmi neuspořádané.

Proč vlastně žijete v Holandsku?
Opustili jsme Anglii asi v roce 1984. Bylo to v podstatě kvůli tamnějšímu ovzduší. Nesnáším Tower of London. To, co je v Anglii, je fašistický režim. Nevěděli jsme, co máme dělat. Byli jsme úplně ignorováni, připadali jsme si hrozně. Rozhodli jsme se tedy opustit Anglii a přestěhovat se do Holandska, což je vlastně země Anglii velmi blízká.

Existuje něco, nějaká kapela, která vás ovlivňuje či ovlivňovala?
Složitá otázka. Jsme pod vlivem jakéhokoliv zvuku. Určitě nějaké vlivy jsou, ale ještě nikdy se nestalo, že bychom psali nějakou píseň s tím, že má být taková jako od té a té skupiny. To, co posloucháme, jde od undergroundových kapel až po avantgardu, etnickou i vážnou hudbu. Pokud nám jakákoliv hudba cosi říká, tak ji posloucháme.

Máte nějaké kontakty s jinými kapelami. Máte nějaké přátele mezi jinými kapelami?Ano, například Mechanic Comando, Dead Can Dance.

Žijete v Holandsku a my mluvili s mnoha Holanďany a ptali jsme se jich na kapely od nich. Zjistili jsme, že oni neznají mnoho kapel ze své země, dokonce ani Clan Of Xymox. Je podivné, že mnoho lidí z Holandska nezná své vlastní kapely…
Přesně. Například právě Mechanic Commando je dobrá kapela a nikdo je nezná.

Nedávno tu před vámi hráli Blind z Eindhovenu a bylo to velmi dobré. Je Holandsko bohaté na dobré kapely?
Naopak, myslíme si, že je to v tomto směru chudá země.

Poslední otázka bude velmi provokativní. Co kdyby třeba EMI nebo RCA nabídli milión dolarů za podepsání smlouvy a natočení desky. Samozřejmě s podmínkou, že by to muselo být více komerční…
Fuck off, poslali bychom je někam. To je jediná možná odpověď. Nikdy jsme nedělali žádné kompromisy.
Jsme velice šťastní, že si můžeme dělat, co chceme.

Standa Zíma, Pavel Rejholec
Foto: Milan Homola

Přidat komentář