THE MAGNETIC FIELDS: Quickies

Nonesuch, 2020, 46:54

Stephin Merritt vždy uměl bravurně vyvážit jak kratší albový formát, tak dlouhé monotematické cykly o více discích jako 69 Love Songs (1999) a 50 Song Memoir (2017). Tentokrát zkusil ještě něco jiného. Vystačil si s elpíčkovou stopáží, ale jako kdyby se nechtěl rozloučit s rozsáhlým cyklem písní, nacpal do ní rovných osmadvacet „rychlovek“ (Quickies). Nejkratší Death Pact (Let’s Make A) má sedmnáct (!) sekund i s fade-outem a dává smysl. Nejdelší sotva překročí dvě a půl minuty. A aby jemu nebo fanouškům nechyběl pocit důkladné kolekce, nechal nahrávku vylisovat i na sadu pěti sedmipalcových EP.

Pronikavě inteligentnímu, brutálně věcnému a neúprosně vnímavému aspergrovi s citem pro detail umělecká zkratka sedí. Dokáže být úderný i výpravný už v jediném sloganu. Třeba když stručně a jasně popisuje bujarou oslavu, která nastane „v den, kdy politici umřou“ (The Day The Politicians Died). Někdy stačí k vyjádření myšlenky pouhý název písně: I Wish I Were A Prostitute Again. A někdy dokonce titul sám odvypráví celý životní příběh: Let’s Get Drunk Again (And Get Divorced). Když nechá dámy z kapely Shirley Simms a Claudii Gonson prozpěvovat křišťálově průzračnou, jímavou baladu „o největších kozách v historii“ (The Biggest Tits In History), nevyzní to jen jako prvoplánový vulgární vtípek.

Aranžmá pro The Magnetic Fields jsou logicky střídmá, ale není pravda, že se na tak krátkých ploškách nedokáží rozvinout. Slyšme to lahodné proplétání ukulele, autoharfy, houslí, violoncella, banja či mellotronu a analogových syntezátorů s vícehlasy. Můžeme samozřejmě spekulovat, jak by deska dopadla, kdyby si Merritt s umanutostí sobě vlastní neporučil onu omezující koncepci „kraťasů“ a nesprintoval od tématu k tématu. Některé až marnotratně plýtvané, nemilosrdně uťaté nápady si říkají o rozmáchlejší rozpracování, vypíchla by je repetice. The Magnetic Fields však ukázali, že i z jednohubek lze uspořádat opulentní hody.

 

 

Přidat komentář