The Mond: Tichá Invaze; Frisk: Science Friction

Česko-finské vydavatelství Meteorismo zaměřené na experimentální hudbu vstoupilo koncem léta do světa fyzických nosičů. Ve spolupráci s pardubickými Stoned To Death Records nabídlo kromě obvyklého streamování a downloadingu alba mezinárodního tria The Mond a debut pardubických Frisk také na kazetách. Oba soubory se pohybují v oblasti free improvizace, Frisk přináší na Science Friction místy až velmi divoký free jazz, americko-finsko-české trio pak improvising v oblasti mezi elektronikou a free jazzem.
Science Friction je velmi povedené album, i když nenabízí žádné aktuální výboje. Kořeny tvorby Frisk lze vysledovat u posledních nahrávek Johna Coltranea s Rashidem Alim na Interstellar SpaceStellar Regions, u Alberta Aylera a v případě saxofonisty zejména u Petera Brötzmanna. Bubeník Vít Hoigr se nesnaží držet rytmus, jeho divoké vpády dodávají nahrávce až neurotické naléhavosti, přičemž velmi nervní je i kytara Františka Václavíka hodně ovlivněná newyorskou no wave a punk jazzem. Nad tím vším divoce troubí saxofon Zdenka Závodného. Ve světě nic výjimečného, ale na tuzemské scéně, která byla free jazzem až na pár výjimek takřka nepolíbena, jde o mimořádné zjevení. O to větší, že soubor není jen divoce nespoutaný, své skladby má vystavěné. Úvodní Ten Is One postupně vzniká od jednotlivých tónů saxofonu, k nimž se přidává kytara i bicí, přičemž saxofonista přechází k různě pokrouceným nedofouknutým tónům. Gradující skladba vrcholí freejazovou erupcí s mohutným troubením saxofonu. Three Plus Four Is Three zase začíná od jednotlivých tónů hraných za kobylkou doplněných decentním doprovodem bicích a kratičkými vstupy saxofonu, jež nabývají na ryčnosti. V půlce skladby přijde divoká erupce, která ale není zbytečně dlouhá, střídají se v ní výtrysky tónů saxofonu s vpády bicích a kytary.
Nine Is Four se zase odráží od přerývaného rozvíjejícího se riffu saxofonu, jemuž zdatně sekunduje kytara. Oba nástroje pak vytvářejí strukturu společně, než vše vyvrcholí v další divoké gradaci. Závěrečné Five Is Six stojí na začátku jen na nedofouknutých tónech a nervní kytaře, než přijdou divoké přefukované tóny.
Ano, občas je těch nedofouknutých a přefouklých tónů až moc, stejně jako kytarista příliš často sahá za kobylku, snesl by se taky nějaký kontrast v podobě klidnější melodičtější polohy nebo nečekaný zvrat, aby vždy nepřišla očekávaná gradace, ani saxofon by nemusel být vždy tak dominantní, ale to nahrávku nezbavuje dobrého dojmu.
Tichá invaze mezinárodního tria The Mond je zvukově pestřejší díky využití modulárního syntezátoru, který ovládá Ken Ganfield, a taky proto, že bubeník Pasi Mäkelä střídá bicí s klávesami. Přesto je nahrávka místy hodně blízká free jazzu, za což může Petr Vrba, který střídá trubku s basklarinetem, přičemž i on využívá netradičních technik. Místy ale nabízí album ryzí soundscaping a soundlayering, přičemž v Movement III se obě polohy střídají. Album The Mond proto má více dimenzí, potěší, jak si Vrba odpovídá s Mäkelovými bicími a jak tyto dialogy dokáže ozvláštnit Ken. Modulární syntezátor také dokáže dát nahrávce až magickou atmosféru, zejména ve spojení s jednoduchým rytmem bicích jako v úvodním Movement V, kde tajuplný ráz zdůrazňuje hrdelní Mäkeläho hlas. Občas – jako v úvodu Movement IV nebo Movement VI – je však elektroniky až moc jako ve starých sci-fi filmech a skladba se rozpadá do střípků bez osy. Tichá invaze je sice pestřejší než Science Friction, ale také méně vyrovnaná. I tak jde o výjimečnou nahrávku.


Meteorismo, 2017, 41:49; Meteorismo, 2017, 52:54

Přidat komentář