Pokud se zajímáte o domácí indierockovou scénu, nemůžete je přehlédnout. A přesto, že za nimi nestojí žádný vlivný manažer a na větších festivalech je tak nejspíš nepotkáte, není tak těžké narazit na názor, že patří k tomu úplně nejlepšímu, co u nás v téhle oblasti máme. Možná v 
tom ,utajení‘ hraje roli původ – jejich domácí Babice u Uherského Hradiště nejsou žádné velkoměsto, ale mnohem spíš je to o tom, že svou energii vkládají do toho, čemu věří a nikoliv do získání přízně ,těch správných lidí‘. Idealismus v praxi. The Mood se sešli původně jako pětice v létě 2001. Už tehdy u toho byli současný kytarista Aleš, baskytaristka Kristl a bubeník Přemek. Čtvrtou a neméně důležitou personou současných The Mood je pak Ondřej, který v zakládající sestavě obstarával mikrofon, aby je pak načas opustil a věnoval se pomoci mimo podium a na jaře 2004 se vrátil do sestavy jako klávesista. Právě melancholické zvuky kláves v kombinaci s rytmicky energickou kytarou jsou základními poznávacími kameny vcelku dost charakteristického zvuku. Nicméně zapomeňte na ufňukané depkaře a rozplizlé, rádoby intelektuální, pseudo procítěné znuděné skupiny, jakých je současná indie scéna v Británii plná. Tady to jede vpřed, bicí expresivně zasekávají a znovu rozjíždějí své zdravě agresivní výboje a dodávají pozitivní atmosféru, která by se dala označit až za taneční, kdyby to slovo už nebylo dávno zprofanované. Dost v tom připomínají již neexistující domácí kolegy Waawe a Albion. Ostatně ne nadarmo členové téhle moravské čtveřice jako své oblíbence udávají seskupení, která mnohem blíž než k bulvárním zprávičkám, titulní stránce New Melody Expressu, drogovým excesům i skandálům s modelkami mají blíž k alternativně rockové a post-rockové scéně – The Robocop Kraus, Karate, Pinback, Polite Sleeper, Amanda Rogers, Maserati… Na scéně, na které se pohybují, jsou spolupráce a kooperace běžnou záležitostí, ale Mood jsou v tomto směru vyhlášení. Všechny jejich nahrávky vyšly vždy pod hlavičkou hned několika subjektů, které spojily síly, spolupracují s malými kolegy Samuel či Absenth Hour, a v podstatě od samého počátku provozují paralelně s kapelou i Have A Nice Day Crew, která pořádá koncerty (včetně celé řady zahraničních jmen), podílí se na vydávání alb, podporuje nejrůznější spřátelené kapely (zeptejte se třeba OTK, kde natáčeli poslední desku…). „Neřekl bych, že je to o nějakém životním postoji. Jsou to okolnosti, které nás k tomu jistou měrou dotlačily, ale taky kamarádství a ochota přátel naši aktivitu podpořit,“ komentuje to pragmaticky Aleš. První nahrávkou, kterou svým posluchačům a fanouškům kapela předhodila, bylo ve zkušebně nahrané promo Under Pressure of Time (2002), po kterém už následovala regulérní alba Mad About Ghost (2004), Cupid in Your Pump (2006) a loni na podzim vydané aktuální Makes us Wonder, opatřené vydařeným originálním designem od talentované výtvarnice Anežky Hoškové. Opravdu si nejsem jistý, jestli The Mood „…nahradí již poněkud odkvetlé Sunshine“, jak jim prorokuje recenzent na Freemusic.cz, a nejsem si ani jistý, jestli jim o to jde. Objíždějí si domácí kluby, podívali se do Německa, Polska, v létě 2006 odehráli dokonce několik koncertů v Moskvě a Petrohradě, chystají se do Rakouska. „Jestli lidi budou chodit na koncerty a budou poslouchat naše desky, pak budu naprosto spokojená a nepotřebuju přemýšlet nad tím se někam cpát,“ říká k tomu basistka Kristýna. „Netvrdím, že mě neláká cestování s kapelou do zahraničí v daleko větší míře než teď, naopak je to velké lákadlo. Na druhou stranu si říkám, že mi stačí, když se povede pár koncertů, ať už s The Mood nebo třeba i ty, které pořádáme pod hlavičkou HAND Crew. Atmosféra D.I.Y. koncertů pro mě znamená hodně. Baví mě podporovat indie kapely, baví mě na tom všem pohodová až kamarádská atmosféra a to je pro mě zásadní.“ Co k tomu ještě dodávat?
