The Necks: Vertigo

neckneckPakliže pociťujete při poslechu osmnáctého alba australského tria The Necks lehkou příjemnou závrať, tak jste naladěni na správnou notu. Dokonalé intuitivní souznění pianisty Chrise Abrahamse, perkusistyTonyho Bucka a basisty Lloyda Swantona totiž přináší jemné nervní vzrušení, patřičnou dávku nesentimentální lyriky a spoustu tajuplných zákoutí, v nichž se odehrávají roztodivné sonické kejkle. Akustické i elektrické piano tu sice jakoby hraje prim, ale jemné šolíchání laděných perkusí vytváří nádherné drobné ornamenty a basa vše geniálně nenápadně podkresluje a drží pohromadě. Magie tohoto uskupení spočívá v tom, že sice vychází ze stále stejného základního modelu, ale přesto se nikdy nerecykluje a vytváří specifickou atmosféru, která vždy vyvolává asociační řetězce. V souvislosti s The Necks často používaný termín postminimalismus je v tomto případě totální nonsens. Jejich produkce je zcela ústrojně mnohotvárná, aniž by byl posluchač zahlcen nějakou chaotickou přehršlí motivů a změn. Vše plyne v jednolitém proudu, který se však rozlévá do filigránských meandrů. Každý detail tu má své místo a přesto můžete tuhle suitu vnímat jako monolit. The Necks jsou zkrátka schopni v daném okamžiku na daném místě přesně vystihnout konkrétní milieu, jež má však svou věčnou platnost. Při opakovaném poslechu sice jasně dané matérie tudíž můžete mít pocit, že vstupujete do úplně jiné řeky. Ani v jediném okamžiku to není přešlapování na místě, byť se tu skutečně občas hraje s částečně repetitivními motivy. Brilantnost hráčských dovedností není vystavována na obdiv, ale vyvěrá ze samé podstaty. Vše má prostě své místo. Za poslech stojí každé dílo téhle trojice – některá jsou temnější a ponuřejší, jiná dovádivější. V případě Vertiga je ovšem tahle kategorizace ošidná, protože tady se snoubí nostalgičnost s vizionářstvím, křehkost s kompaktností a rozkotanost s lehkostí do takové míry, že je těžko definovat emoce, jež tahle unikátní hudba vyvolává.
Stejně je tomu ovšem s koncerty téhle skvadry. Při jejich loňském vystoupení v Paláci Akropolis měly obě půlky zcela rozličnou náladu. Jedna byla introvertnější a zadumanější, druhá bouřlivější a vehementnější. I když je tvorba The Necks výrazně sofistikovaná, neklade vlastně na vnímatele větší nároky. Dokáže uchvátit i zcela nezasvěcené. Proto vřele doporučuji se zasvětit letos opět v Paláci Akropolis 17. listopadu. Rozhodně nečekejte, že tam budou hrát Vertigo, protože The Necks se nikdy neopakují. Ale závratné je to vždy.

RéR Megacorp, 2015, 43:57

Přidat komentář