The Remote Viewers: November Sky; The Remote Viewers: No Voice From The Hall

remote1Počátky londýnské formace The Remote Viewers spadají do roku 1998, v letech 2003 až 2007 prošla obdobím hibernace a pak se reinkarnovala v poněkud nové podobě, kde vedle zakladatelů Davida Pettse a Adriana Northovera tvoří základní saxofonovou sekci Caroline Kraabel a Sue Lynch. V téhle podobě se v roce 2012 představili také na festivalu Alternativa, kdy vyšla první část jejich „temné trilogie“ s názvem City Of Nets, po níž následovala další alba Crimeways a Pitfall věnovaná podobně ponurým stránkám lidské existence a evokující do značné míry filmovou hudbu. Tam už fungovala také klávesistka a perkusistka Rosa Lynch-Northover a stabilní posilou kapely byl i kontrabasista (a příležitostně i violoncellista a programátor bicích) John Edwards a na posledně jmenovaném také bubeník a perkusista Mark Sanders. Na sklonku loňského roku pak přišli s relativně prozářenějším opusem November Sky, kde už chyběla Rosa a poměrně významné pianistické party byly vygenerovány na midi klávesách, což kupodivu (alespoň pokud to nevíte) nezní nijak uměle, a naopak výrazně podtrhuje atmosféru celého díla a dodává mu onu lyrickou stránku. Jinak se struktura zásadně nemění a typický (ale stále překvapující) Pettsův rukopis, v němž se mísí pevné konstrukce s rozvolněnými pasážemi a poznávacím znamením je zde časté vrstvení saxofonů, vychází z předešlých
GARADmodelů. Esenciální skladbou je závěrečná Treasure Guard.  Opět má řada kompozic charakter scénické hudby, někdy dramatické a naléhavé, jindy abstraktnější, což je nejvýraznější v Still We Laugh, Still We Run a v druhé části Dead Paper. Stále větší prostor tu dostává Sanders, zejména ve skladbě Crowd Figure a pozadu nezůstává ani Edwards se svými silovými trhy a tahy. Esprit pozdního podzimu je tu znát, ale dekadentnost předcházející noirové série je opravdu pryč. Nejnovější počin The Remote Viewers No Voice From The Hall přináší trochu jiný přístup a středobodem je tu naživo ve studiu nahraná titulní bezmála dvaatřicetiminutová suita, v níž se prolíná pět komponovaných pasáží se čtyřmi improvizacemi v různých konstelacích. Metoda pevné konstrukce kombinované s úletem tu tak dostává ještě výraznější rozměr a bohatou rozmanitost. Drive celému dílu dodává to, že tu Edwards hraje poprvé v životě i na elektrickou basu, a o zajímavý elektronický smog se starají Northoverův kapesní theremin a Pettsův hlukový generátor. Celkově má album víc rockový (především ve dvou kratších kusech) a zároveň i free charakter a jakousi těkavě existenciální hloubku. Jistě, Pettsova tvorba byla vždy v kladném slova smyslu intelektuální, tady však vytváří zvláštní rozvernou sonickou filozofii.  Každopádně The Remote Viewers poskočili tímhle albem zase o nějaký kus dál.

Remote Viewers, 2015, 49:16;  Remote Viewers, 2016, 40:46

Přidat komentář