The Rock And Jokes Extempore Band: Stehlík

the-rockStehlík byl třetím programem skupiny Extempore, který představoval rozchod s folkem a blues, jemuž se skupina předtím věnovala. Naznačuje, že soubor míří k větším celkům. Od Stehlíka je ovšem ještě velký krok k vrcholným dílům, jako byla Milá čtyř viselců nebo Zabijačka a Velkoměsto vzniklé až po odchodu Jaroslava Jeronýma Neduhy do exilu pod vedením Mikoláše Chadimy.
Nahrávka Stehlíka pořízená při derniéře v září 1976 v klubu Na drážce v Pardubicích zachycuje kapelu v době hledání osobité definitivní formy, spíš jakéhosi alternativního melodramatu než rockové opery, za kterou program označuje Neduha. Nejde o klasický komponovaný program jako u artrockových kapel, kdy jsou za sebe zařazené skladby rozvíjející děj, velkou roli hraje i mluvené slovo. Paralelu tu lze najít jen u některých desek Franka Zappy z počátku sedmdesátých let, kdy byli členy Mothers of Invention Mark Volman a Howard Kaylan z Turtles (Just Another Band From L.A. nebo Live – Fillmore East), což je vidět hlavně na skladbě Aha! Osmdesátiminutový epos však byl ještě nad možnosti skupiny a zejména úvodní třetina ukazuje, proč si v té době Josef Vlček vypěstoval averzi na stehlíky, švehlíky a podobné druhy zpěvného ptactva. Působí rozbrnkaně, písním často chybí výraznější motiv, popřípadě je jen nahozený a nerozvíjí se. Problém to představuje hlavně v pasážích s mluveným slovem, i když protoartrockové Aha! není špatné. Lepší je druhá část, kde Cesta, Záře, Píseň Kina a Lera naznačují budoucí potenciál Extempore. Silná je i starší původně folková píseň, syrové Blues pavilonu č. 2, která jasně ukazuje, že soubor měl ještě blíž blues rocku, což potvrzuje i následující Sen o hvězdě. Výlety do světa jazzrocku a dobového undergroundu už tak vlastní Extempore nebyly, a když tak v duchu raných nahrávek Daevida Allena z Gongu. V čistě rockovém hájemství se skupina cítila mnohem silnější, i když občas těch kytarových sól a vyhrávek bylo příliš moc a některé skladatelské obraty zaváněly klišé. O zpěvu je mnohdy lepší nehovořit. Je ale nutné si uvědomit, že jde o koncertní záznam a nikoli o studiovou nahrávku, na které by pracoval dramaturg a jež by se pilovala.
Stehlík také postrádá sevřenost Milé čtyř viselců nebo Zabijačky. Sci-fi příběh o lidech, kteří se dostanou na dokonalou planetu Hudba, ale jsou vráceni na Zemi, je, jak bývá u Neduhy zvykem, plný nejrůznějších odboček, takže vysledovat základní linii je občas obtížné. Spíše než o paralelu k Allenově pohádkové Planetě Gong s létajícími čajníky, jimiž se přesouvají trávou zkouření skřítci, je tu jistá blízkost k Zappově obrazu Kalifornie z Billy The Mountain. Jde o trochu naivní satirickou bajku z normalizačních dob, kdy mohla znít jen bezpohlavní mainstreamová pseudohudba oceňovaná v dodnes existující anketě plechovými slavíky, zatímco nově zrozený rock neměl šanci. Podobně jako Zappa si Neduha potrpí na černý humor a bizarnost, jako když člověk vykrmuje malého stehlíka v kleci tak, až jeho obří tělo zformované do kvádru udusí jeho matku. Nechybí ani dobová narážka na děti v hnízdě vystlaném tuzexovým peřím, i když asi nejsilnější je vyprávěný morytát Aha! o emigraci na téma Máchova Máje. Ale nejlepší jsou různé hlody a dobové narážky a slogany typu „Tohle, to je z Prióru. Určitě. Kotva je tu pro vás. Tak si hoďte lano. Nebo si můžete uvázat mašli!“

Black Point, 2016, 79:02

Přidat komentář