Spontaneous Music Ensemble perkusisty Johna Stevense patří k základnímu vybavení Davidsonova Emanemu. Není divu, protože náležel ke stěžejním formacím britského improvizačního umění a v jeho obsazení se prostřídali mistři svých nástrojů – jako je tomu i v případě alba Karyōbin, nahraného v londýnském studiu Olympic 18. února 1968 a zremixovaného a zremastrovaného v roce 2014: tady vévodí jeden vedle druhého a jeden přes druhého Kenny Wheeler s trubkou a křídlovkou, Evan Parker se sopránkou, Derek Bailey s amplifikovanou kytarou a Dave Holland s kontrabasem. Právě při podobných příležitostech si mohli nejlépe vysloužit ostruhy a stabilizovat se jako brilantní sóloví tvůrci. Všech šest částí suity, nesoucí vysvětlující podtitul Are The Imaginary Birds Said To Live In Paradise, má vechvatňující a přeskáčkovou vervu, trochu rozervanou, trochu poloutajovanou, a hudebníci se vrhají do proudu sice pospolitě, nicméně každý sám za sebe, napůl sebejistě, napůl pronervózněle, aniž jeden vyčkává na druhého. Bicí všem vymezují mantinely, ve kterých mohou houfovat své osmělené výpady, nástřelně rozkouskované a srážlivostně závitňující. Jde o neustálé nasouvání střídmostních perpetualit, střemhlavých i namátkových, prohrstkovaně veletočných a hokuspokusově oddávkovávaných, změtených, ale nezmatených, protřísňovávaných a zachuchvalcovávaných. Když si Stevens občas dovolí zdůraznit svoji roli, jeho zasólování je doštipcováváno do výtržně rozletného kolotočování. Celek chce ozřejmovat zvolené imaginární téma zadrhávanou dohadovačností, přičemž občas sjede až do utajované podprahovosti, téměř mizivosti (zejména v závěru), vždy se však znovu rozdychtí do nestřídmého potýkání protýkání. Verze z roku 2017 je konečná, vypravená svědectvím přeživších protagonistů a oživená fotografiemi z natáčení. Karyōbin je dneska už klasické dílo anglické improvizační školy, ve které Stevens vždy zaujímal čelné místo, přitom však stále působí svou prohybňovanou nábojností a výtržnickou záběhovostí.
Emanem, 2017, 49:20