Anglickému folku se v UNI věnujeme pravidelně a málokterý ze stěžejních okamžiků jeho novodobé historie nám utekl. Sběratelům vedle připomínky kultovních osobností a skladeb nepřinese dvojalbová kompilace nic nového, za pozornost přesto stojí: představuje osobní výběr Jona Bodena, ještě před rokem 2001 folkem nepolíbeného panice, dnes oslavovaného hudebníka a šafáře progresivního křídla anglického folku, který se dnes, i díky němu, opírá o konsensus modernizace a respektování tradičních zdrojů.
Zasvěcení vědí, nezasvěceným napovídáme: zmrtvýchvstání opovrhovaného a pro zatuchlou starobu vysmívaného anglického folku sice od 90. let revolucionářsky řídily děti z vážených hudebních klanů, nicméně konečnou stopku zapšklým tradicionalistům zasadili teprve lidé zvenčí, ti, o kterých Jim Moray tvrdil, že o folk zakopli náhodou. Patřil mezi ně, podobně jako Jon Boden, John Spiers, Sam Lee nebo většina členů skupiny Bellowhead. Proto v Bodenově zasvěceném doprovodném textu doceníme nadhled, proto na dvojalbu postrádáme některá legendární jména: kurátorsky totiž na úkor zasloužilosti straní vývojové linii anglického folku. Zařadil osobnosti a skupiny podílející se na formování jeho moderní podoby: vokální novátory The Cooper Family a The Watersons, folkrockové hrdiny Fairport Convention a Steeleye Span, propojovatele ostrovní hudby, skupiny Oysterband a Blowzabella, folkové písničkáře a přelomové kytaristy Nica Jonese, Martina Carthyho, Martina Simpsona a Chrise Wooda.
Je dobře, že Boden neopomenul dvě jména: „až děsivě nadanou“, zároveň totálně nepřizpůsobivou, záhadami obestřenou zpěvačku Annu Briggs, končící o své vůli kariéru v sedmadvaceti letech, protože nenáviděla zvuk svého hlasu z nahrávek a introvertního velikána 70. let Petera Bellamyho, propadajícímu zoufalství z vlastního ústupu ze slávy a úpadku anglického folku na úroveň „národní ostudy“, takže v roce 1991 raději spáchal sebevraždu. Škoda, chtělo to ještě chvíli vydržet, vždyť o čtyři roky později vtrhly na scénu Eliza Carthy, Kate Rusby, Nancy Kerr a Kathryn Roberts a nad anglickým folkem začalo znovu svítat. Do zabedněných folkových klubů zafičel čerstvý vítr, a těm, které okupovali „pupkatí pánové ve svetrech“, brzy odzvonilo. Byl to publicista Colin Irwin, kdo při pohledu na novou generaci prohlásil: anglický folk je zase sexy. A zároveň položil na stůl otázku: musí být tradiční hudba nutně servírována jako tradiční? Odpovědi se všem zanedlouho dostalo od The Unthanks, Jima Moraye, Bellowhead, Jackie Oates a dalších, řídících se docela jinou folkovou estetikou, bránící se přitom nařknutí z vyhroceného střetu mezi starým a novým. „Vidím to spíš jako přirozenou kolizi mezi mladou po inovacích a originalitě toužící generací a těmi, co zůstali věrní ideálům mimo tohle století,“ uvedl Jim Moray, pojímající tradiční skladby jako příležitost pro artrockovou bouři se smyčcovým orchestrem.
Spolu s „folkdechovkou“ Bellowhead (vedenou Bodenem) a „worldmusikovým“ Samem Lee reprezentují na dvojalbu nejkrajnější, nejexperimentálnější polohu. Na Lau, Gerry Divera, Lisu Knapp, Spiro nebo Setha Lakemana, autory vlastních skladeb, přitom nedošlo, což Boden vysvětlil: pro tuhle chvíli upřednostnil výhradně tradiční repertoár. Vnímejme to tak, že nám historii english folk music podává po kapkách. Na folkové minimalisty, rockery, elektroniky a cizince dojde řada příště. Je na co se těšit, tomu věřte.
ARC Musik, 2016, 144:26