The Wainwright Sisters: Songs in the Dark

wainPssst, dětem raději nic neříkejte. Pokud by jen tušily, o čem se v těch písničkách na dobrou noc zpívá, do rána by hrůzou oči nezavřely. Nevlastní sestry Martha Wainwright a Lucy Roche – poprvé dohromady – uspávají libozvukem krásných a něžných melodií převzatých skladeb, které povětšinou rozhodně žádnými ukolébavkami nejsou, a to že se to v nich točí okolo smrti, temnoty, osamělosti a kousavě černého humoru, se děti dozvědí až s prvním braním rozumu. Ostatně jako kdysi sestry.
„Zklapni, mazej do postele a zavři oči. Je mi zle a tvoje starosti mě unavují. A udělej mě laskavost, nebuď ve spánku za děvku,“ zpíval Loudon Wainwright III. malinké dceři Lucy v Lullaby. Ne, americko-kanadský klan Wainwrightů neměl nikdy šanci uspět v klání o Rodinu roku, zato na světové písničkářské scéně patří dodnes k nejzářivějším drahokamům. Smrt Kate McGarrigle, matky Marthy, v roce 2010 rodinu semkla: dávné spory a podrazy, vše odpuštěno. Sestry se tak při natáčení mohly setkat v rodinném srubu nedaleko Montrealu. Autorky s velmi dobrou pověstí si všechny skladby vypůjčily a směrem k Loudonovi na albu tupí ostří dávnou nenávist ještě jednou: připomínkou „vyznání“ Screaming Issue s textem: „Lucy, když tě slyším plakat, tak nevím co dělat. Jsi tak smutná, když ležíš vedle mne a já ti nemám jak pomoct.“
Myšlenek na cynickou rodinu nás zbavují lyrické skladby Kate (Lullaby For A Doll) a tety Terre Roche (Runs in the Family). Otce Loudona mají sestry společného: matky a povahy rozdílné; konečně i hudebně se velmi liší. Mladší, klidnější Lucy má blízko k jemnějšímu folkaření mámy Suzzy Roche, názorově nelítostnější Martha – podobně jako bratr Rufus – zase vnímá písničkářství jako průsečík rocku, folku a popu.
Odtud pestrý soundtrack mládí. Prairie Lullaby, proslavené Jimmiem Rodgersem a Hobo’s Lullaby zase Woodym Guthriem, zná vesměs každý, kdo někdy seděl u táboráku; a nemusel mít nutně na hlavě klobouk s liščím ohonem, protože se tu běžně hraje i jedna z melodicky nejuhrančivějších skladeb všech dob: El Condor Pasa. Omluva za klišé, ale s akustickými kytarami procítěně zpívající Martha a Lucy jsou Simon & Garfunkel v sukních. V à cappella verzi anglické vražedné balady Long Rankin pak potěší fanoušky podobně vytříbené verze od Steeleye Span. U doprovodu je to stejné jako s výběrem skladeb: vlastní krev a letití přátelé. Manžel Marthy, multiinstrumentalista Brad Albetta, vokály tetiček Anny a Jane McGarrigle a houslista Joel Zifkin s vyhledávaným klavíristou Thomasem Bartlettem.
Když člověk album poslouchá, není těžké podlehnout jeho kouzelně staromilské atmosféře, ani pochopit potřebu ho natočit. Spíš, než dětem jednu vrazit, aby se vzpamatovaly, není na škodu jim včas hudbou naznačit, co na ně život chystá. Martha je odmalička spojená třeba s truchlivou skladbou Richarda Thompsona End of the Rainbow. I tím pádem i s konstatováním, že ačkoliv se všechno nejprve zdá růžové jako v kolébce, s „rozplynutím duhy“ už to za moc nestojí.

Pias America, 2015, 49:14

Přidat komentář