Naši rodiče se tento nesmrtelný hit naučili v roce 1965 z desky Zpívá Waldemar Matuška. „Kdo si kazíš smysl pro krásu, ať s tou a nebo s tou, dej si říct, že kromě Texasu tyhle růže nerostou,“ halekají dodnes trampové ve zbytcích křivoklátských lesů a zřejmě je ani nenapadne, že by na spojení Texasu a žlutých růží mohlo být něco zvláštního. Růže je odvěká metafora pro krásnou ženu, proč však zrovna žlutá? Zdálo by se, že jde o náhodu, ale opak je pravdou. Leccos bychom pochopili na první poslech, kdyby se písnička dodnes zpívala s původním textem. Jenomže Američané si ji postupem času upravili, aby nepobuřovala a nevybízela k nežádoucím konotacím.
Správně se skladba jmenuje The Yellow Rose Of Texas (Žlutá růže z Texasu). Textař Ivo Fischer, který ji pro Matušku kongeniálně převedl do češtiny pod názvem Růže z Texasu, použil v refrénu na rozdíl od originálu množné číslo, čímž zrušil představu konkrétní dívky a objektem Waldemarova zájmu učinil všechny texaské krásky. A na nás nyní je, abychom se vrátili zpět k jádru pudla. Kdo byla „žlutá růže z Texasu“, proč byla žlutá a z jakého důvodu pro ni vznikla tato píseň?
Nejstarší dochovaná verze námi sledovaného textu pochází z doby kolem roku 1836. Vybledlý list papíru, na který čísi ruka opsala pár slok, je nyní střežen jako poklad v archivu Texaské univerzity v Austinu. Říká se, že rukopis byl pořízen buď těsně předtím, nebo ihned poté, co se generál Sam Houston postavil se svou brigádou texaských dobrovolníků armádě mexického generála Antonia Lopeze de Santa Anny v bitvě u San Jacinta. Ta se odehrála 21. dubna 1836 jako důsledek dlouhodobých sporů mezi texaskými přistěhovalci a mexickou vládou.
Připomeňme si historické pozadí takzvaných bojů o Texas: na počátku 19. století, za časů mexické nezávislosti, se do Texasu, jenž tehdy zčásti tvořil součást svobodného mexického státu Coahuila y Tejas, nahrnula záplava přistěhovalců angloamerického původu. Roku 1835 se tito imigranti vzbouřili proti vojenské vládě generála Santa Anny, který prohlásil za neplatnou ústavu z roku 1824, zaručující jednotlivým státům Mexika suverenitu a přistěhovalcům jejich základní práva, a rozhodl se v celé zemi nastolit absolutní moc. Vzbouřenci v čele s generálem Samem Houstonem sestavili na protest vlastní vládu, sepsali deklaraci o nezávislosti a vyhlásili svobodnou Republiku Texas. Na svou obranu také zformovali dobrovolnickou armádu, jejíž krutá porážka v legendární bitvě o pevnost Alamo, následovaná další prohrou u Goliadu, vlila nenáviděnému Santa Annovi novou mízu do žil. V dubnu roku 1836 se do Texasu vrátil, aby s konečnou platností rozprášil hnízdo vzpoury a učinil z národnostně rozpolceného státu jednou provždy mexické teritorium. Jenomže prohrál. A právě jeho zbabělý útěk dal vzniknout legendě o žluté růži.
GENERÁL BEZ KALHOT
Za žlutou růži z Texasu je všeobecně považována mladá žena jménem Emily Morganová, o níž se tvrdí, že zásadním způsobem přispěla k Santa Annově debaklu. V kritické chvíli totiž měla zlořečeného generála obveselovat v jeho stanu, takže nepostřehl, že ho vzbouřenci obkličují, a když to zjistil, bylo už pozdě. „Ani si nestačil natáhnout kalhoty,“ bavili se bojovníci vítězné strany ještě dlouho na jeho účet, i když skutečnost byla méně prozaická. Vojsko Santa Anny se sice opravdu dalo na úprk, včetně svého generála, který byl chycen o den později a donucen podepsat dohodu o míru a texaské nezávislosti. Neměl však přitom kalhoty ,na půl žerdi‘ a k jeho pádu nepřispěla žádná poběhlice. Historická úloha Emily Morganové byla, jak vyplývá ze starých pramenů, trochu jiná.
Vraťme se zpět do roku 1830, kdy se do mexické části Texasu mezi jinými přistěhoval i zámožný podnikatel James Morgan. Přilákala ho sem vidina nebývalých možností, jaké jsou typické pro každou bohem zapomenutou ,zemi nikoho‘. Začal tu spekulovat s půdou a hodlal sem přesídlit s celou svojí suitou, zahrnující rovněž šestnáct černošských otroků a otrokyň. Tehdejší Texas však instituci otroctví ještě neuznával, a proto musel Morgan legálně upravit podmínky, za jakých chtěl své ,poddané‘ v nově obydlovaném státu aklimatizovat. Sepsal s nimi tedy smlouvu, podle níž mu měli sloužit po dobu 99 let, a bylo vymalováno.
Roku 1835 už do Texasu proudilo tolik imigrantů, že se Morgan rozhodl vrátit do New Yorku a sehnat pro svůj pozemkový byznys další pracovní síly. Při té James Morgan příležitosti objevil také mulatku jménem Emily D. Westová (podle některých zdrojů pocházela z New Havenu v Connecticutu, podle jiných z Barbadosu), kterou nekoupil jako otrokyni, ale najal si ji jako svobodného člověka. Nebývale inteligentní a sofistikovaná Emily vstoupila do Morganových služeb sama a dobrovolně, nejspíše proto, aby se vyvarovala nebezpečí, které by jí hrozilo, kdyby se se svou tmavou pletí dál pohybovala jako svobodná osoba. (Spekuluje se o tom, že ztratila listiny prokazující, že není uprchlá otrokyně, a proto se cítila být v ohrožení.)
25. října 1835 s Morganem sepsala roční smlouvu, která ji zavazovala k práci hospodyně, a v prosinci s ním odcestovala do honosné rezidence New Washington, kterou si podnikatel postavil u ústí mexické řeky San Jacinto. Podle dobových zvyklostí také přijala jméno svého bílého pána – stala se z ní Emily Morganová. V následujícím roce se naplno rozhořely boje o Texas a obyvatelé New Washingtonu se rázem ocitli v centru válečného dění. James Morgan byl jmenován plukovníkem a z jeho strategicky důležité parcely (zvané dodnes Morgan’s Point) v zálivu řeky San Jacinto vyplouvaly čluny se zásobami pro Sama Houstona. V březnu 1836 byl plukovník Morgan poslán do 30 mil vzdáleného přístavu Galveston, aby zde hlídal texaské uprchlíky včetně zástupců staré vlády. V té době už Emily fungovala jako jeho pravá ruka, což dokládá fakt, že dohled nad nakládáním zásob po dobu své nepřítomnosti svěřil právě jí.
KVĚTINA VZPOURY
16. dubna 1836, kdy se Morgan stále ještě zdržoval v galvestonské pevnosti Travis, dorazili do Morgan’s Point jezdci mexické kavalérie, aby zadrželi prozatímního prezidenta Republiky Texas Davida G. Burneta, který se zde hodlal nalodit na škuner směřující k ostrovu Galveston. Burnetovi i jeho rodině se podařilo ve zdraví odplout, nicméně vojáci někoho zatknout museli. Zajali tedy alespoň Emily a další obyvatele rezidence Jamese Morgana. Druhý den přijel do New Washingtonu sám generál Antonio López de Santa Anna a po třech dnech odpočinku a rabování nařídil všechny budovy podpálit, načež vyrazil pokořit dobrovolnickou armádu Sama Houstona, která tábořila v deset mil vzdálené zátoce Buffalo Bayou. Nebohou Emily vzal s sebou, prý proto, že se mu náramně líbila.
Santa Anna si zakládal na pověsti velkého svůdce, přestože měl už jednu manželku v Mexiku a zároveň druhou v Texasu. Jeho třípokojový stan s koberci, opiovým kabinetem, piánem, křišťálovým nádobím, šampaňským a čokoládou připomínal kočovný královský palác anebo orientální harém. Tolik fakta. Ale všechno ostatní jsou pouhé dohady. Po válce se v celé Americe rozšířila historka o krásné dívce, která zlému generálovi dělala naoko konkubínu, a přitom tajně kula pikle s dalším mulatem jménem Turner. Tento Turner, asi také jeden z Morganových sluhů, měl s její pomocí utéci z mexického tábora a dát „echo“ armádě Sama Houstona. Pravdou je, že se Santa Anna navzdory protestům svých velících důstojníků z neznámých důvodů utábořil na nekrytém břehu řeky San Jacinto, necelou míli od nepřátelského ležení, kde ho Houston krátce nato pohodlně obklíčil a přemohl – zrovna v době, kdy si každý správný Mexičan dopřává siestu.
Zajatí vojáci hlasitě nadávali na velitelovu ignoranci, tupost, ba i zbabělost, žádný z poražených oficírů se však při následných výsleších nezmínil o tom, že by si „el presidente“ v čase útoku užíval ve stanu s dámskou společností, ani že by z bitevního pole prchal bez klobouku bos… Kdyby tomu tak vskutku bylo, mexičtí důstojníci, rozzuřeni generálovou neschopností, by Santa Annu jistě nekryli. Jediný, kdo se o něčem zmínil, byl major Houstonovy armády George Erath (původem Rakušan), který prohlásil: „Vítězství nám značně ulehčilo Santa Annovo požitkářství.“
Pravděpodobnější verze tedy zní, že tu někdo spletl dohromady drby o Santa Annově donchuánství s pokroucenými údaji stran osoby Emily Morganové. Vyšší šarže v mexické armádě totiž opravdu měly ve zvyku brát s sebou takzvané ,soldaderas‘ čili ženy, které jim vařily, myly jim záda a poskytovaly ještě jiné služby, i sexuální. A pak je tu také ono nepochopitelné rozhodnutí rozbít tábor na nekryté pláni u San Jacinta, s bažinatým ramenem řeky v patách a s nepřítelem, který číhá doslova za rohem. Ale ať tak, či tak, není a zřejmě nikdy nebude prokázáno, že Emily Westová-Morganová byla v době bitvy u San Jacinta přítomna v generálově stanu a že by se jí dostávalo nějakých zvláštních výhod.
Ostatně my dnes víme, jak se tato báchorka dostala do širokého povědomí. Postaral se o to sám James Morgan, který se o dva dny později vrátil na své statky, nevěda pranic o právě proběhlé bitvě. Když zjistil, jak se věci mají, propustil Emily (která se mezitím vrátila do Morgan’s Point) ze svých služeb a postaral se, aby se o jejím – třebas vybájeném – hrdinství každý dozvěděl. Šlo přece i o jeho slávu! Zaznamenal si událost do svého deníku a vyprávěl o ní každému, koho potkal. Zvěst dolétla až k uším etnologa Williama Bollaerta, jenž si roku 1942 opsal větu ze soukromého dopisu Sama Houstona neznámému příteli: „Bitvu u San Jacinta Mexičané zřejmě prohráli kvůli mulatské dívce (Emily) patřící plk. Morganovi, která byla zavřená ve stanu s generálem Santanou ve chvíli, kdy zazněl výkřik: ,Nepřítel! Už jdou! Už jdou!‘ a zdržela Santanu tak dlouho, že už nestačil znovu nastolit pořádek.“ Oním ,neznámým přítelem‘ Sama Houstona byl pravděpodobně artilerista Isaac N. Moreland, jenž se bitvy také zúčastnil a u něhož byla Emily (poté, co ji Morgan propustil) chvíli zaměstnána. Moreland, budoucí soudce v Houstonu, rovněž napsal státnímu sekretáři, aby obnovil listiny zaručující bezděčné hrdince jednou provždy svobodu. V dopise uvedl, že jde o šestatřicetiletou ženu, která ztratila své dokumenty v bojové vřavě. Dál se už můžeme jen dohadovat. Stopa Emily D. Westové -Morganové, z níž zatím lidová tvořivost udělala ,texaskou Matu Hari‘ a ,Napoleona Západu‘, se definitivně ztrácí v New Yorku. Víme jen, že se hrozně chtěla vrátit domů…
Pokud píseň The Yellow Rose Of Texas opravdu vznikla v návaznosti na bitvu u San Jacinta, je téměř jisté, že reagovala na legendu o odvážné mulatce. Tím by se také vysvětlovalo, proč je růže z Texasu žlutá. „Yellow“ – tak totiž dříve běloši i černoši označovali osoby smíšené rasy (například bluesman Leadbelly měl v repertoáru píseň Yellow Gal – Barevná dívka). Pro tuto verzi hovoří i druhý verš druhé sloky, kde se autor sám označuje výrazem „darky“ („tmavý“), což je staré, víceméně hanlivé označení pro člověka černé pleti. V 60. letech 19. století, kdy probíhala válka Severu proti Jihu, se už hit o žluté růži zpíval na obou stranách barikády. Unionisté si ho však upravili, aby přestal mít rasistický podtext, takže od té doby se místo „darky“ zpívá „soldier“ („voják“) a začátek refrénu už nezní „she’s the sweetest rose of color“ („je to ta nejhezčí barevná růže“), ale „she’s the sweetest little flower” („je to ta nejhezčí kytička“). Poslední a nejdůležitější problém bohužel nelze uspokojivě vyřešit. Pod dochovaným rukopisem z Texaské univerzity, jenž je plný gramatických chyb, čteme záhadný monogram H. B. C. U notového zápisu, který byl prvně publikován roku 1858 v New Yorku, zase stojí: „Výslovně pro Charlese H. Browna složil J. K.“ Odborníci se ale raději drží původního manuskriptu a vyvozují z něj, že písničku mohl složit kdosi s tmavou pletí, případně někdo, kdo chtěl černošskou muziku napodobit. Člověk nepříliš gramotný, ale zároveň z natolik dobré rodiny, aby si mohl dovolit tři jména… Co když jde o vojáka, nejlépe z Tennessee (viz druhá sloka)? Jenomže tady jsme také brzo hotovi: ve válce o Texas totiž bojovaly celé houfy mladých mužů z Tennessee.
Foto: archiv
THE YELLOW ROSE OF TEXAS
There’s a yellow rose in Texas,
that I am going to see,
nobody else could miss her,
not half as much as me.
She cried so when I left her,
it like to broke my heart,
and if I ever find her,
we nevermore will part.
She’s the sweetest rose of color
this darky every knew,
her eyes are bright as diamonds,
they sparkle like the dew.
You may talk about dearest May
and sing of Rosa Lee
but the yellow rose of Texas
beats the belles of Tennessee.
When the Rio Grande is flowing,
the starry skies are bright,
she walks along the river
in the quiet summer night:
I know that she remembers,
when we parted long ago,
I promise to return again,
and not to leave her so.
She’s the sweetest rose of color…
Oh now I’m going to find her,
for my heart is full of woe,
and we’ll sing the songs together,
that we sang so long ago.
We’ll play the banjo gaily,
and we’ll sing the songs of yore,
and the yellow rose of Texas
shall be mine forevermore.
She’s the sweetest rose of color…
ŽLUTÁ RŮŽE Z TEXASU
V Texasu je jedna žlutá růže,
to za ní pospíchám,
nikomu se po ní nestýská
ani z půlky jako mně.
Jak jen plakala, když jsem ji opustil,
málem mi to zlomilo srdce,
a jestli ji někdy najdu,
už se nerozloučíme.
Je to ta nejhezčí barevná růže,
kterou tenhle černoch viděl,
oči se jí blyští jako démanty,
třpytí se jako rosa.
Klidně si mluvte o nejdražší May
a zpívejte o Rose Lee,
ale ta žlutá růže z Texasu
přebije všechny krásky z Tennessee.
Když je dost vody v Rio Grande
a je vidět hvězdná obloha,
prochází se podél řeky
za tiché letní noci.
A já vím, že si pamatuje,
jak jsme se kdysi dávno rozešli.
Slibuju, že se zas vrátím,
a už ji takhle nenechám.
Je to ta nejhezčí barevná růže…
A teď ji tedy jdu najít,
protože mám v srdci žal,
a budeme zpívat písničky,
co jsme si zpívali tehdy dávno.
Budeme zvesela hrát na banjo
a zpívat písničky z minula,
a ta žlutá růže z Texasu
už bude má na věky věků.
Je to ta nejhezčí barevná růže…