Thea Gilmore: Ghosts & Graffiti

theaBez nadsázky: mezi anglickými písničkářkami platí Thea Gilmore za jasného hitmakera. Blížencem tradice moc není, v její tvorbě se nicméně ty nejlepší okamžiky britského folkrocku zrcadlí jako ve studni. Album nelze brát za běžnou kompilaci. „Dívám se na něm dopředu i do zpětného zrcátka,“ vysvětlila Thea neotřelou koncepci, zahrnující skladby z její sedmnáctileté kariéry v původní i pozměněné podobě, šest zcela nových a navrch jiskřivé duety s Joan As Police Woman, Billym Braggem, Joan Baez nebo irskou skupinou The Waterboys.
Zdánlivě letní písničkářství – kdyby se pod ním neskrývaly vytříbený vkus, senzitivní ženství a provokativní politické názory. „Nejchytřejší a nejostřejší britský písničkář po Elvisu Costello,“ napsal do bookletu fantasy spisovatel Neil Gaiman. Zvýšené přehánění od dlouholetého přítele? Trochu ano, kdyby nešlo o pořádný kus pravdy, zapomněl ale připomenout důslednou nezávislost. Thea totiž vždy vydávala na malých labelech – dnes už na svém. Bránila se tak praktikám showbusinessu, zároveň, ke škodě věci, ale přicházela o širší pozornost. Nakonec ji na sebe přece jen strhla: dostalo se jí veřejného uznání od Dylana, Bruce Springsteena, Richarda Thompsona a rodiny folkrockové ikony Sandy Denny, svěřující jí dosud nikdy nevydané dceřiny texty s žádostí o zhudebnění. Většina recenzí ocenila nejen způsob, jakým Gilmore na vynikajícím albu Do’t Stop Singing (2011) pojala neznámé verše, dostalo se jí také respektu za to, že si nehrála na Sandy a zůstala sama sebou. Skladbu London pak televize BBC použila do sestřihu úspěchů britských sportovců na londýnské olympiádě v roce 2012.
S manželem, hudebníkem a producentem Nigelem Stonierem, tvoří od svých osmnáctin, kdy ji objevil v dílně Fairport Convention, dokonalý pár: doma, ve studiu i na koncertech. Od debutu Burning Dorothy (1998) spoléhají na folkrockový model: neexperimentují s ním, ani se od něho nevzdalují; o výjimečně minimalistický elektro podklad si skladba Don’t Set Foot Over the Railway řekla prý sama. Punkový básník John Cooper Clark v ní recituje: „Ženy si zmalovaly kůži jako mrtvoly a vlasy omotaly drátem. Všichni muži vypadají jako démoni tančící okolo ohňů. Každé dveře mají lepru a domy kapavku. Ježíš má piercing v nose a Marie tetování.“ Ne, bouřlivák Clark v ničem nejel, horrorové verše napsala Thea v 90. letech po sledování debaty v britské sněmovně. Z podobné zkušenosti – zákulisí volební kampaně – plyne rozmrzelost skladby My Voice: nedivme se, že Billy Bragg se k duetu sám nabídl. Velebnost Inch By Inch naopak souvisí se vzpomínkou na den, kdy si Amerika zvolila Baracka Obamu prezidentem: proto v ní s Theou zpívá tehdy podobně nadšená Joan Baez. „Při poslouchání svých starších skladeb si občas připadám, jako by mě strašili duchové minulosti, ale než bych se je pokoušela vymítat, vdechla jsem jim na Ghosts & Graffiti raději nový život. Čtrnáct let starou This Girl Is Taking Bets hodně lidí považuje za mou osobní hymnu. Snad mají pravdu, mám ji také ráda, a proto jsem věděla, že ji nově musí rozdýchat další ženský hlas. Od začátku jsem přitom myslela na Joan Wasser,“ vysvětlila přítomnost slavné americké rockové písničkářky známé jako Joan as Police Woman.
Full Fill, 2015, 75:31

Přidat komentář