THIEF: The 16 Deaths Of My Master

Prophecy Productions, 2021, 59:22

Američan Dylan Neal je zajímavou postavou na hudební scéně. Vstoupil na ni jako součást zajímavé blackmetalové kapely Botanist. Ta vystoupila z řady tím, že nahradila kytary cimbály(!!!) a jeden z nich obsluhoval právě Dylan. Už během kapelního fungování si resident z Los Angeles založil sólový projekt Thief, který se pro změnu vydal elektronickým směrem. A nastoupenou elektronickou cestou pokračuje i na letošní třetí řadovce, i když ta se od svých předchůdců poměrně výrazně liší. Zatímco první dvě alba byla primárně o Dylanovi – elektronice a jeho hlasu – album The 16 Deaths Of My Master více reflektuje autorovy zkušenosti z živého hraní, kdy ho na pódiu doprovází hned několik dalších muzikantů.

Vedle temné elektroniky a basy stálého spolupracovníka Chrise Hackmana, tentokrát ve skladbách slyšíme užité smyčce, varhany, cembalo, kytary a řadu analogových syntezátorů. I přes mohutnější aranže je Nealova novinka ve srovnání s jejími dvěma předchůdci agresivnější a přímočařejší. Ve vzduchu se vznáší přirovnání k Nine Inch Nails a dalším industriálním kapelám poloviny devadesátých let. Tomuto srovnání se Dylan brání absencí agrese ve zpěvákově vokálu. Když k tomu připočteme časté užití samplů sborového zpěvu, vnáší tento kontrast mezi nátlakovou, temnou hudbou a zasněným vokálem nezvyklou tenzi. Je evidentní, že materiál Thief nevzniká uvnitř konfliktů (promomateriály píšou o Dylanově pobytu v zenovém buddhistickém chrámu), ale spíše popisuje konflikty a krize jako zkoumaný fenomén.

Tomu odpovídá i videoklip k singlu Apple Eaters s fešnou ostřelovačkou v hlavní roli, inspirovaný povídkou J. D. Salingera Teddy, kdy příběh písně se podobně zaobírá představou pohledu na svět extrémní optikou osamělého duchovního misantropa. Když neopomineme úkroky Thief směrem k urban estetice, drum’n’bassu nebo trip hopu, máme před sebou album, které rozhodně stojí za pozornost.

 

Přidat komentář