Third Reel: Many Moore Days

reelJde o druhou nahrávku švýcarsko-italského tria Third Reel, které tvoří saxofonista a klarinetista Nicolas Masson (1972), kytarista Robert Pianca (1984) a bubeník, tentokrát také pianista, Emanuel Maniscalco (1983). Debutem bylo CD Third Reel (2013) s vlastním repertoárem, což platí i po novinku. Skladatelsky nejplodnějším z trojice je Emanuel Maniscalco, rodák z Lombardie, nejmladší člen tria; důležitý muž nové italské scény. Ital Robert Pianca studoval na konzervatoři v Amsterdamu a jeho zkušenosti zahrnují hraní jazzu, soudobé hudby, rocku i hudby lidové. Masson, jedna z vůdčích postav současného švýcarského jazzu, v době dospívání snil o tom být rockovým kytaristou. Nakonec jej zaujal jazz v celé historické škále, od zvuku klarinetu Sidneyho Becheta, přes avantgardu pianisty Cecila Taylora či saxofonistů Alberta Aylera a Leeho Konitze, až k trumpetistovi Daveu Douglasovi. Neotřelé zkušenosti, které jej ovlivnily, získal při svém pobytu v New Yorku. Nové album obsahuje třináct titulů a má „elpíčkový“ rozměr. Vstup do alba otevírá expresivní trylkování Massonova klarinetu v reel_2Gilberte Stimmung, kytara v pozadí tvoří zvukový závěs, před nímž se rozvíjí pomalá melodie. V následující Afterwards si unisono prozpěvuje klarinet s klavírem, melodie působí dojmem podalpské lidovky melancholicky si někým pro sebe improvizované na stráni. Ve Fourth Real poprvé uslyšíme Massonův tenorsaxofon, a trochu zřetelněji kytaristu, který zůstává především malířem zvukových impresí v pozadí. Tento model souhry platí prakticky pro všechny skladby, Maniscalcovy bicí jsou slyšet decentně, stále častěji usedá ke klavíru – v Lara’s Song si zahraje dokonce dlouhé lyrické sólo, což skladbu se stopáží téměř pěti minut dělá nejdelší z celé desky. Ve Strand naopak vytváří zdánlivě arabský rytmický podklad pro klarinetovou melodii – jak jinak, než smutnou, ale krásnou, a příjemně zní i balady White či Happy People hrané na tenorsaxofon. V pozadí opět slyšíme v echu rozmáznuté akordy kytary, a už si říkáte, jestli Piancu nemají jako tu zvukovou „třetí kolej“ svého tria. Dočkáte se až ke konci alba ve Fast Forward, kdy po kaskádovitém Maniscalcově běhu po klávesnici kytara v poslední třetině předvede ambientní, dramaticky laděnou instalaci. Kytara ještě uvede krátký klavírní závěrečný White Epiloqu v náladě ukolébavky, s konejšivou melodií. Titulní píseň Many More Days je krátce rámovaná tamtamy, má rytmický švih, baladické téma předzpívané tenorsaxofonem – do jeho improvizace se ozývá akordy či jednotlivými tóny kytara, dynamiku Massonova sóla utne až témbrově potemnělý závěr. Nejsvižnější skladbou je předposlední Two-Part Chorals s téměř „rollinsovsky“ vyprávějícím tenorsaxofonem. Celková atmosféra alba je spíše snová, nostalgická, říkávám pozdně popůlnoční, kdy člověk, aniž by chtěl hodnotit svůj uplynulý den, se noří do existenciální mimočasové nálady, do meditace svého evropanského druhu. Současná jazzová moderna mezi mainstreamem a avantgardou. Snad tu mysleli „třetí kolejí“?

ECM/2HP, 2015, 41:27

Přidat komentář