THIS IMMORTAL COIL: The World Ended a Long Time

Ici d' ailleurs, 2022, 56:39

Pocty Coil už tu byly. A budou. John Balance († 2004), velmi vzdělaný podivínský umělec, básník a hudební experimentátor, začal název Coil používat v roce 1982 pro své sólové kousky. S kolegou z kapely Psychic TV Peterem Christophersonem (mj. zakladatelem industriálních Throbbing Gristle, † 2010) pak ustavili Coil jako společný umělecký projekt. Pět let po tragické smrti Johna Balanceho nahráli hudební ctitelé, mj. Yann Tiersen nebo folkově elektrický Matt Elliott, coverové album This Immortal Coil – The Dark Age of Love. Pěkné, moc pěkné, a byť to pozůstalý Peter Christopherson slušně pochválil, je to „jen“ jakkoli krásně hudebně pojatá transpozice bez zvnitřnění, přenesení a pochopení. Stačí si poslechnout novou verzi možná nejsilnější písně Coil Ostia, věnované brutální vraždě Piera Paola Pasoliniho. Tklivost, smutek, melancholie jistě, ne ale do morku kostí se zahryzávající svíravá bolest od prvních tónů jako u původní nahrávky, z níž tryskají slzy i vztek. Vzpomínka na svět, co už dávno skončil.

Na The World Ended a Long Time mladí osvícení archeologové velecitlivě a po kouskách objevují, ofukují, štětečky odstraňují nánosy času. Nekřepčí hned ve vítězném tanečku nad nálezem čehosi vzácného a nově objeveného. Pomalu odkrývají. Chtějí pochopit, co to je, jak to bylo a proč takhle. Rekonstruují a nám nově vyjevují možné podoby sdělení. Třeba A White Rainbow, původně s mužským hlasem (dvojitým, jedním deklamačně zpěvným zanikavým à la mše; z alba Winter Solstice, 1999), zde s ženským vokálem Shannon Wright, prolínaným, mísícím, nikoli vrstveným, do něhož shůry se boří zvuky pazvuky elektrických výbojů tušené bouře. Ta nepřijde. Ale někde tu je! Christmas Is Now Drawing Near je zas v opačném gardu. Původně vznešeně jemná věc, zpívaná ženou, je zde v jiném uchopení mužským barytonem – stejně vznosná, hutně a hrozivě, ovšem dojem, dopad vyzní velmi podobně, ba snad i silněji. Dobrá zpráva – svět jen tak neskončí.

 

Přidat komentář