THROWING MUSES: Sun Racket

Fire Records, 2020, 34:30

Kristin Hersh autorsky nezahálí, mezi předchozí deskou Throwing Muses Purgatory/Paradise (2013) a Sun Racket stihla natočit dva sólové tituly. Akorát nyní pocítila potřebu hledat hlučnější a naštvanější kapelový zvuk. I když sólová deska Possible Dust Clouds (2018) vlastně Throwing Muses také dost evokovala, a nejen přítomností bubeníka Davida Narciza. Ani dvojalbum Wyatt At The Coyote Place (2016) není prosté dravějších poloh à la Muses, byť tu Kristin využívá pestřejší zvukovou paletu. Nevím, možná jde jen o hru se jmény. Ale ať už desce Sun Racket přiřadila písničkářka hlavičku Throwing Muses z jakýchkoliv důvodů, třeba jen proto, že ji točila v ustálené triové sestavě, jde o bolestivě přesvědčivou sbírku písní.

„Písně pro Sun Racket jsem průběžně psala poté, co se moje manželství po 25 letech rozpadlo (tj. po roce 2013 – pozn. aut.), zůstala jsem se čtyřmi dětmi, zlomená a bez zdravotního pojištění. Asi proto deska je – i když tenhle slovník při popisu hudby nerada používám – tvrdší, vzteklejší a depresivnější,“ vysvětlila Kristin, která má krom jiného od osudu naloženou bipolární poruchu.

S vykreslováním svých prožitků se Hersh vážně nemaže. Stačí jeden příklad za všechny. Text Bo Diddley Bridge, pojednávající nikoliv o legendárním muzikantovi, ale o skutečném mostě, shodou okolností nesoucím Diddleyho jméno. „Most se bortí / voda vítězí / komu by se chtělo plavat?“ zpívá Kristin a vykresluje pocity člověka, kterého drží při životě jenom vědomí, že ho někdo jiný – syn – potřebuje. A tak to asi ještě protentokrát nevzdá. Hudba se přitom zlomí ze syrové první části do zoufale odevzdané druhé poloviny.

Takže vlastně přejme písničkářce, ačkoliv je Sun Racket vynikající album a pro příznivce kapely by to byla škoda, abychom o Throwing Muses zase aspoň nějakou dobu neslyšeli. „Momentálně jsem znovu zasnoubená, šťastná, no prostě úplná pohádka,“ nechala se Kristin slyšet. Snad jí ta pohádka vydrží.

 

Přidat komentář