Ti, kteří nesmějí pít ze společných studní

Buďme k sobě upřímní, autentická terénní hudba z obou alb vám v hlavách ani přehrávačích natrvalo nezůstane, zato jimi odkryté hrůzy od sebe jen tak neodeženete. White African PowerAbatwa (The Pygmy): Why Did We Stop Growing Tall? zachycují svědectví lidí, kteří je zažili z první ruky a připomínají, čeho je člověk ve 21. století schopen. Americký producent Ian Brennan se totiž osvětově zaměřil na rituální zabíjení albínů v Tanzanii a katastrofální úděl Pygmejů ve Rwandě.

Brennanově strategii apelovat, varovat a nasvěcovat černé díry historie věří renomovaní vydavatelé: absolutně nekomerční alba vydaly labely Six Degrees Records a Glitterbeat; ten dokonce na přání Chrise Eckmana pro tento účel otevřel sekci Hidden Music. Nejde o regulérní nahrávky tak, jak je známe: Brennan natáčí v provizorních studiích, často s naprostými amatéry, kteří nástroje nedrželi nikdy v rukách, ke všemu přesvědčenými, že veřejným hudebním vyjádřením porušují společenská pravidla. Čímž Brennana staví před nutnost přemlouvat je.
Vystudovaný psycholog od 90. let publikuje knihy o prevenci násilí, zvládání stresových situací a řešení mezilidských konfliktů. Produkoval nahrávky TV on The Radio, Lucindě Williams, Billu Frisellovi a za album Tassili získal s tuarežskou skupinou Tinariwen cenu Grammy. S manželkou, fotografkou Marilenou Delli, pak upřeli pozornost na hudbu z Malawi: deska He is #1 nazpívaná místními prodavači vařených myší zněla a vyznívala nekonfliktně, kdežto Zomba Prison Project manželé natočili v nejstřeženějším malawijském vězení a upozornili tak na otřesně nelidské podmínky tamních vězňů.

Kompilace Hanoi Masters: War Is a Wound, Peace Is a Scar zaznamenala vzpomínky hudebních veteránů vietnamsko-americké války a Khmer Rouge Survivors: They Will Kill You, If You Cry zněla jako nejsmutnější blues o Vražedných polích. Od polpotovské genocidy přešel Brennan ke rwandské, údajně největší, jaké se lidstvu po holocaustu dostalo. Středobodem alba Abatwa (The Pygmy): Why Did We Stop Growing Tall? ovšem není: nebo ne přímo, přestože během etnického masakru řízeného vládou v roce 1994 zahynula třetina pygmejské pralesní populace.

Dnes jich ve Rwandě žije něco málo přes třicet tisíc a správně se jmenují Twa, Abatwa nebo Batwa. Z jejich „lesní“ identity nezbylo takřka nic, což lze přičíst následkům genocidy: nebezpečí vzplanutí „apocalypse deux“ – apokalypsy číslo dvě, země čelila zákazem jakékoliv etnické identifikace; odkazy na příslušnost ke třem hlavním skupinám – většinovým Hutům, Tutsiům a menšinovým Pygmejům (tvoří 1% obyvatelstva) – nechal prezident Paul Kagame odstranit z oficiálních dokumentů. S tvrzením: už jsme všichni jen Rwanďané (Banyarwanda). Válkami, kácením deštných pralesů, rozšiřováním zemědělských ploch, stavbou silnic a otevíráním nových přírodních rezervací přišli Pygmejové postupně o lesní domov. Pokud tam dnes vkročí za lovem, berou je za pytláky a trestají vězením. Etnikum trpasličího vzrůstu duchovně a fyzicky spjaté s pralesy, zdroji jejich obživy, náboženství a kulturní identity, bylo tudíž nuceno naprosto změnit způsob života. Stěhování do vládních rezervací a městských periférií jim přineslo extrémní chudobu, nemoci a proměnilo v ještě větší společenské outsidery než předtím. Čelí každodenní diskriminaci, hrozbám a odsudkům. Hutové a Tutsiové jimi vždycky opovrhovali, a přestože ve městech si to jakž takž sedlo, na vesnicích by s nimi nikdo nadále nezasedl k jednomu jídelnímu stolu a voda z veřejných studní zůstává pro „podlidi“ tabu.

Unikátní africkou pygmejskou hudbu před Brennanem zdokumentovali jiní a zasvěcenější: skrze Deep Forest, Herbieho Hancocka, Briana Ena nebo skupinu Baka Beyond dokonce pronikla i do popkultury. Zmínky o té z Rwandy budete ovšem hledat obtížně, ne-li marně. Album Abatwa (The Pygmy): Why Did We Stop Growing Tall? patří k prvním vlaštovkám. A i když ne nutně ohromujícím a iniciačním, pořád jej berme za důležitý vklad do diskuse o ztrácejících se hudebních kulturách. Tuhle zásluhu Brennanovi přisoudit musíme.

Obecnou pygmejskou hudební pýchou – ženským jódlováním, vodními bubny a polyfonními vokály – album neposlouží. Ve dvanácti skladbách posloucháme zpívanou „městskou lo-fi“ hudbu se střídmým využitím tradičních nástrojů (hudební luk, jednostrunné housle, drnkací skříňka), jen devatenáctiletá Rosine Nyiranshimiyimana v Umwana W’umuhanda rapuje do podkresu vyluzovaného looperem na baterky. Brennan trestuhodně zanedbal tu nejcennější výpovědní složku: texty. Názvy skladeb – Proč jsme přestali růst, Válečný song, Půjdu za vámi, dokud mě nezabijete, Zastavte pláč – si o překlad nejen říkají, dozvěděli bychom se hlavně, jak Pygmejové uprostřed města reflektují svoji situaci a co všechno z jejich kulturní historie zůstává ještě v platnosti.

Albíni z ostrova Ukerewe
Lidé se zabíjejí z mnoha důvodů: ze zášti, z pomsty a nejčastěji ve válkách. V Tanzanii vraždí albíny z rituálních důvodů. Tmářství tvrdě odsuzuje OSN s Amnesty International a loni se k nim přidal Brennan, který s albíny natočil emocionální album White African Power: bolestnou a nesmírně syrovou výpověď nešťastníků, na něž se nadále pořádají hony.
Tanzanie patří mezi země s největším výskytem albinismu na světě: genetickou poruchou ovlivněnou nedostatkem pigmentového melaninu tu podle odhadu trpí jeden ze čtrnácti tisíc obyvatel. Většina albínů žije ve strachu odloučeně na ostrově Ukerewe uprostřed Viktoriina jezera: opovrhováni společností a vystaveni mrzačení. Tradiční léčitelé a vlivné čarodějnice totiž v hlavách negramotných obyvatel udržují mýty podporující pověry o magických vlastnostech těl albínů schopných léčit nemoci, přinášet štěstí a bohatství. Lidská krev rybářům zaručuje úlovek a sex s albínkou prý dokáže vyléčit AIDS. Obchoduje se s useknutýma rukama i celými těly: jedno, zdali vyhrabané z hrobu, pořád stojí okolo sedmdesáti tisíc dolarů. Jsou považováni za prokletí Boha, z obavy, aby nepřinesli smůlu, jsou vlastními rodiči hned po narození často zabíjeni nebo vyhozeni z domova; pokud ne, čeká je celoživotní stigma společenských vyděděnců, kterým podobně jako Pygmejům je odmítáno právo na společnou vodu. Ostrakizaci „bílých černochů“ zaznamenáme i v Mosambiku nebo Malawi, tam se však vládám podařilo zvěrstvům víceméně zabránit, zatímco Tanzanie je na krvavý obchod s lidmi pořád krátká.

Středověké praktiky ostře odsoudila britská organizace Standing Voice, na kterou se Brennan obrátil s nabídkou workshopů. Jako v minulosti si to neusnadnil: albíni mají v Tanzanii s hudbou utrum, nesmějí dokonce zpívat ani v kostele. Osmnáctičlenný dobrovolný tým žen a mužů nejprve oslovila organizace s nabídkou nástrojů. K Brennanově překvapení se jich ani nedotkli: nikdo z nich na ně nedokázal zahrát. „Museli jsme je doslova zlomit, aby našli odvahu ke zpěvu a hře na nástroje,“ řekl Brennan. Přiměl účastníky workshopu k odnesení nástrojů domů s přáním: ráno se vraťte s písněmi, jedno jakými. Zafungovalo to. Slova a melodie prý přišly samy. Ironický název alba White African Power vymyslel kolektiv sám.

Ve dvaceti krátkých, bez příkras podaných, skromně doprovázených, necelou minutu dlouhých skladbách – sólově nebo dohromady – dokázal vyjádřit utrpení a snad poprvé v životě se veřejně postavit údělu pronásledovaných. Brennanova hudební psychoanalýza zbavila albíny z ostrova Ukerewe strachu a umožnila napsat písně Já jsem lidská bytost, Život je těžký nebo Když jsem se narodil, všichni křičeli hrůzou.

 

 

Přidat komentář