TIGRAN HAMASYAN TRIO

Praha, Sál Pražské konzervatoře, 23. 10. 2021

Takový příval energie se nezažije často. O hráčské a skladatelské výtečnosti Tigrana Hamasyana jsme se už u nás sice přesvědčili díky sólovým klavírním recitálům i provedení sakrálního repertoáru s Jerevanským státním komorním sborem, ale teprve synergický efekt triové souhry ukázal ony neodolatelně explozivní kvality arménského pianisty. V jednu chvíli si, s hlavou skloněnou až ke klaviatuře, jemně pohrával s melodickým motivkem Levitation 21, v následujícím, natlakován rytmikou, málem vyskakoval nad zem a na klávesy „dopadal“ s patřičnou razancí. Aniž by zjednodušil virtuózní nápřah ve vůbec ne jednoduchých kompozicích. Nic z toho přitom nebyla pustá show, šlo o nekašírovaný prožitek hudby, ve které brutální změny dynamiky slouží jako srozumitelný výrazový prostředek.

Koncert probíhal v sále Pražské konzervatoře, kde před časem, zanotováno s klasikem, „koupili si nové / piano Steinway a synové“, a Tigran si s vynikajícím nástrojem, navzdory předběžné informaci, že zapojí také syntezátory, zcela vystačil. Ačkoliv hrál převážně repertoár loňského alba The Call Within, které je syntezátorovým soudem víc než bohatě nakrmené, využíval zvukové možnosti akustického klavíru tak dokonale, aby ani na chvíli nevznikl pocit, že ve zvukovém spektru něco chybí. Bezeslovné vokální koloratury využíval, aranžmá ovšem pochopitelně oproti albu účelně přizpůsobil triové podobě. Například kompozice Ara Resurrected, na albu „vykopnutá“ s plnou dynamikou a místy postprodukčně podložená syntezátorem, tu začala volněji a vlastně přirozeněji. Soukromě se mi líbila více než ve studiové verzi, i když Tigran to s elektronikou umí. Tigran si také zábavně pohrával s harmonickou příbuzností a návazností některých skladeb. Společným minimalistickým „kolečkem“ například spojil do jednoho kusu skladby Old MapsNew Maps, na albu figurující odděleně. Improvizovaná prodloužení a zvraty přitom „dirigoval“ výmluvnou gestikulací. Nápadně třeba v přídavku The Dream Voyager, kde by stačily a dobře působily i přímočaré hříčky na jedno kilo – kdyby ovšem nešlo o Hamasyana, který zjevně harmonicky myslí o několik tahů napřed.

Bubeník Arthur Hnatek házel do sálu zvědavé pohledy, působil, jako že se nenuceně baví a jen tak mimoděk si něco hraje. Jenže dokonalá provázanost dynamiky bicích s klavírem byla přesným opakem „jen tak něčeho“. Šlo o nádhernou ukázku intuitivní souhry, Hnatkovi přitom nečinily nejmenší potíže ani nejnáročnější rytmické zvraty. Nešlo jen o až děsivě brilantní techniku. I když se Hnatek s Tigranem místy rozvášnili do jakéhosi jazz-hardcoreového dusotu a bubeník hrál hodně silově (pořád s image relaxujícího pohodáře), bicí nikdy klavír nepřeválcovaly. Zvuk nástrojů se prostě vzájemně násobil. Jako nejslabší článek by se mohl jevit baskytarista Marc Karapetian, známý z francouzské kapely Onefoot. Nedávno nastoupil (možná zaskočil na evropské koncerty, nevím) do tria místo Američana Evana Mariena, který hrál s Tigranem od roku 2019 a točil i album The Call Within. V několika momentech Karapetian nenápadně zaplaval, harmonicky se například na momentíček ztratil před závěrem zmíněných spojených Starých a Nových map. Což sám bezelstně komentoval zasyknutím (viděným, ne slyšeným) – a spoluhráči ohodnotili pobaveným držením palců (drželi je jaksi pohledem, ve hře se nenechali rušit). Jenže by bylo nefér baskytaristovi cokoliv vytýkat, navíc šlo o „hledání se“ skutečně epizodní, vzhledem k dobře odehranému celku nepodstatné. Naopak, Karapetian se předvedl jako skvělý hráč, blýskl se třeba nádherným sólovým baskytarovým úvodem právě Old Maps. Akorát je Tigranův repertoár, mimo jiné se spoustou rytmicky obtížných, střelhbitých a melodicky nezvyklých unison baskytary s klavírními linkami, hodně komplikovaný a jistě tedy vyžaduje delší dobu na zažití.

Gradujícím nasazením vygenerovali Tigran a spol. ve vyprodaném sále hned trojí ovace vestoje. Tohle setkání by se mělo co nejdříve zopakovat.

Přidat komentář