Ale bez obav. Brilantní interpret té nejdřevnější roots music i aktuální písničkář zároveň nechce uvrhnout posluchače do deprese. To spíš dojmout, pohnout a nadchnout. V rozhovoru před plánovanými koncerty 26. července v rámci festivalu Colour Meeting v Poličce a rezidencí 27. až 29. července na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou se dočtete třeba o souvislosti mezi tvorbou a trilobity, jak se Nicole Kidman učila zpívat písně tradice Sacred Harp, jaké „dodací lhůty“ má Alison Krauss nebo že stačí relativně málo, a Tim Eriksen se přestěhuje z Walkingpumpkinlandu do Belgie.
Nejznámější jste díky znovuobjevení a popularizaci tradice duchovních písní Sacred Harp. Ovšem váš záběr je mnohem, mnohem širší. Co vás nejvíc zajímá zrovna teď?
Zpívání ve stylu Sacred Harp stále zůstává mojí oblíbenou formou sociálního sdílení hudby. Hraje pořád zásadní roli v mém muzikantském životě, v interpretaci i komponování. Ale taky miluju trávení času v lesích a naslouchání světu. A samozřejmě rád spolupracuji s přáteli muzikanty. Zvláště tehdy, když předem přesně nevíme, jaký druh muziky to vlastně děláme. Momentálně ona muzika zahrnuje flétny bansuri a kaval, elektrickou kytaru a elektroniku.
Kaval pochází z Balkánu, bansuri z Indie. Jako muzikolog jste studoval hudbu americkou i východní, s kapelou Žabe i Babe jste ve druhé polovině 90. let hrál balkánské lidovky. Vnímáte v tom všem nějakou spojitost?
Karnatickou hudbu jsem studoval formálně. Pomohla mi naučit se, jak správně poslouchat i jak se učit. Stále ji miluju, ale nikdy ji nehraju mimo soukromí domova. Balkánská hudba bývá těsně spjata s rodinnými vztahy a formami výrazu, které nejsou pro moji kulturu klíčové, ale hluboce s ní rezonují. Je snazší vyjadřovat něco zpěvem v jiném jazyce než v angličtině. Americký styl zpěvu je mnohem více stoický a vztah mezi zpěvákem a textem těžko popsatelný. Je to, jako kdybych sledoval, co se děje, dokázal cítit, co cítí i hrdinové textu, ale nejedná se o můj život, o moje pocity. Moje myšlenky a moje prožívání jsou vyjádřené spíše barvou hlasu. Někdy je to skoro tak, jako kdyby můj hlas zněl spíš v lesích a u vod, kde se příběhy odehrávají, než v postavách, které je prožívají. Ale veškerá hudba, kterou dělám, je ovlivněna tou „ostatní“ hudbou. V písních, které píšu, se potkávají nečekané věci.
Když přemýšlím o spojitostech a splývání nečekaných věcí, napadá mě ještě tohle: Jako teenager jsem hrál ve svém rodném městě s neformální sundánskou (Sundánci – etnikum s domovinou na západě Jávy, pozn. aut.) gamelanovou kapelou. Inspirován právě gamelanem, napsal jsem pro Omara Sosu píseň, v jejímž textu jsem použil báseň Emily Dickinsonové. Narodila se ve stejném městě, v jakém bydlím i já, v Amherstu v Massachusetts. Nahoře na kopci. Při pohledu z okna na kopce na východě se ptala: „Bude opravdu ráno? Existuje něco jako den? Mohla bych ho vidět z hor, pokud bych byla vysoká jako ony?“ V amherstském Beneskiho přírodovědném muzeu, které se nachází dole pod kopcem, je výstava věnovaná hypotetickému proto-kontinentu, zvanému Atlantica, který se před 500 miliony let rozpadl a zanechal stopy na obou stranách toho, co se posléze stalo Atlantickým oceánem. Ať už existoval, nebo ne, Emily Dickinsonová nemohla vědět, že nedaleko na východě, za kopci, co vidí z okna, leží místo, které bylo s pojeno s dnešní západní Afrikou. A že na obou místech najdete stejné zkameněliny trilobitů.
Jasně, vše souvisí se vším. Vaše aktivity zahrnují i práci pro divadlo, v posledních letech například hudbu pro hru Milana Dragičeviće Refugge (Uprchlík) nebo vaše vlastní představení Pumpkintown. Co vás přivedlo k tomuto zájmu?
Jednoznačně už máma. Divadlo vyučovala, režírovala hry, divadlo tudíž vždy tvořilo součást mého života. V poslední době si nejvíc užívám právě spolupráci se srbsko-americkým umělcem Milanem Dragičevićem, který mě oslovil poté, co viděl moje sólové vystoupení. Od té doby jsme spolu pracovali na krásné a velmi neobvyklé produkci Shakespearovy komedie Večer tříkrálový a Milanovy autorské hry Refugee, napsané přímo pod vlivem mojí hudby, punku, amerického folku, Sacred Harp, experimentální kytary a písní bývalé Jugoslávie. Mluvíme o tom, že bychom udělali „hru se zpěvy“ zaměřenou na pobyt Nikoly Tesly ve Spojených státech.
Ve svém hudebně-divadelním projektu Pumpkintown (doslova samozřejmě Dýňové město, ale přeložil bych to spíš jako Dýňohrady, Dýňov, Dýňánky nebo Dýňová Lhota, pozn. aut.) používám autorskou i tradiční hudbu a laternu magiku, pomocí které promítám obrazy malířky Susan Brearey. Jde o takové snové vyprávění z imaginární vesnice někde v Nové Anglii. Všechny tyto projekty jsou založené na úzké spolupráci a sdílení zájmu o zvuk a prostor. Spojují „reálné“ tanečky s „imaginárními“.
CESTOU Z COLD MOUNTAIN
Zrovna jsem poslouchal nové album Union Station a koukám, jednu z nejsilnějších písní Granite Mills, zpívanou Russellem Moorem a samozřejmě s Alison Krauss na housle, napsal jistý Timothy Eriksen…
Alison jsem potkal poprvé, když jsem dával dohromady skupinu padesáti zpěváků, kteří ji měli doprovodit při interpretaci písně z filmu Návrat do Cold Mountain během předávání Oscarů. Později, v roce 2011, mě kontaktovala s tím, že na YouTube viděla nějaká moje videa, a požádala mě o tvůrčí pomoc s albem, které právě chystala. Nakonec ta příprava trvala čtrnáct let! Granite Mills má ale ještě delší historii. Napsal jsem novou hudbu, ale upravil text písně, kterou jsem natočil v roce 1997 v produkci Steva Albiniho na album svojí skupiny Cordelia’s Dad. Verše jsou založené na písní o ohromné tragédii, která se udála v mém domovském státě Massachusetts v roce 1873. Velká část dělníků, kteří tehdy zahynuli při požáru, protože byli v budově mlýnů zamčeni, byly mladé dívky.
Od té doby jsem napsal pro Alison ještě další písně. Doufám, že je uslyšíme na jejím dalším albu. A snad dřív než za dalších čtrnáct let!
Když jste zmínil film Návrat do Cold Mountain (2003), kde jste měl za úkol učit herce zpěvu v tradici Sacred Harp: Jací vlastně byli Nicole Kidman, Jude Law nebo Jack White žáci?
Nicole Kidman a Jude Law byli
