TIME OUT OF MIND: HLEDÁNÍ SPLAŠENÉHO ČASU

„Ze začátku se tam motala spousta muzikantů, asi dvanáct nebo třináct, a všichni hráli naráz,“ řekl mi americký kytarista Duke Robillard, když jsem se ho zeptal na natáčení – podle mě – nejlepšího alba Boba Dylana Time Out Of Mind. Věděl jsem, že je to trochu ožehavé téma: skvělý bluesman byl přece tenkrát ze studia odejit. „Nikdo nikomu neřekl, co má dělat,“ pokračoval Duke, vlastním jménem Michael John. „Dylan pokaždé přišel se základní ideou a na vás už bylo, jestli se přidáte, nebo ne. Když se mu nelíbilo, co slyší, totálně všechno překopal, začal hrát stejnou věc v úplně jiném rytmu a někdy i s jinou melodií.“

 

Je známo, že Dylan nebyl s výsledkem příliš spokojen. Aspoň ne do chvíle, kdy se nahrávka při předávání cen Grammy za rok 1997 stala Albem roku a získala ještě dvě další ocenění. Robillard si myslí, že to on byl příčinou písničkářova rozladění. „Mezi Bobem a producentem desky Danielem Lanoisem to bylo napjaté, hlavně kvůli mně,“ vysvětloval. „V den, kdy se začalo točit, mi totiž Dylan zavolal, abych přišel do studia a nahradil dosavadního hráče na kytaru, což byl – Lanois. Ten samozřejmě nesouhlasil, takže si vjeli do vlasů. Producent pak album navíc krapet přeprodukoval. Kdyby seděl za mixážním pultem někdo jiný, vyšla by z toho vážně úžasná muzika.“

Ale ona to úchvatná hudba je. Klidně bych se o ni pohádal se samotným Bobem – víme dobře, že v otázce kvality svých vlastních alb nebyl vždy tím nejlepším soudcem. A speciálně Lanoisův temně snový sound se stal pro Dylana kýženým odrazovým můstkem, s jehož pomocí se na hony vzdálil relativnímu prázdnu uplynulých let. To bylo v jeho případě považováno přinejmenším za slabost a vysychání tvůrčí studny, ne-li za úplnou tvůrčí smrt. O deset let mladší Daniel Lanois, Kanaďan zabejčený stejně jako jeho klient, dal hasnoucí hvězdě najevo (jak se zpětně vyjádřil), že nestojí o pozvání na pár koktejlů. Ne, chtěl se u zpěváka zabydlet a vydolovat z něj pozdní majstrštyk.

„Ze začátku se tam motala spousta muzikantů, asi dvan . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář