Belgický „vybrnkávač“ (dlouhá léta přemýšlím a pořád nevím, jak lépe jednoslovně česky označit kytaristy specializované na hru prsty – fingerpicking) Tiny Legs Tim, vlastním jménem Tim De Graeve (*1978), sám sebe na webu prezentuje jako virtuózního akustického hráče a ctitele Sona House. Obsluhuje kytaru skutečně brilantně, dokáže vypálit strhující ragy hýřící pravidelnými sprškami tónů i přímočaře šlapající country blues. Krom výborné techniky prstů pravé ruky navíc perfektně ovládá i slide, právě jako idol Son. Ostatně jeho Death Letter Blues na téhle desce parádně předvádí. Jenže to na něm není nejzajímavější. Bluesových epigonů, i těch virtuózních, by bylo. Zdá se, že zvláště nížiny u Severního moře jsou na ně úrodné. Ovšem Tiny Legs Tim je také talentovaný písničkář, zdaleka se nespokojí s opakováním standardů. A také „mírný novátor v mezích meziválečných folkbluesových zákonů“. Písně jako Religions Serve The Devil Well (Náboženství slouží ďáblovi dobře) probíhají po hudební stránce víceméně „v duchu věci“, ale asi není třeba zdůrazňovat, že Afroameričana z jihu by taková textová bezbožnost, zatraceně výstižná v evropském a (nejen) současném kontextu, v životě nenapadla.
Dochází ovšem i na vtipné inovace hudební. Slyšme například Hardcore Blues (nemám na mysli existující podžánr obecně, ale konkrétní Timovu nahrávku) v tempu věru zběsilém: tradicionalista by možná zakroutil hlavou, že všeliké kvaltování toliko pro bluesová hovada dobré jest, jenže čiré potěšení z onoho náporu tónů je nesporné. A nejen na straně hráče, ale i posluchače. Pěveckým výrazem pak je Tiny v dobrém smyslu slova zcela bělošský, nemá potřebu zastírat barvu hlasu, jakkoliv se stylizovat. Zkrátka, opět dokazuje sympatickou pravdu, že blues může smysluplně hrát snad i talentovaný Marťan. A vyjadřovací prostředky „starých z Delty“ působí nejen nadčasově, ale jejich tradiční formu lze stále aktualizovat či melodicky obohacovat, aniž by se překroutila v cosi jiného, natož parodizujícího.
PS: Za pozornost stojí i druhý do páru. Na albu hraje na foukací harmoniku Steven Troch, i on je zároveň stylový a dostatečně svůj.
Sing My Title, 2017, 37:53