Pokus o jakoukoliv parafrázi Mé vlasti mi připadá jako hudební sebevražda. Smetanovo dílo si získalo postavení jednoho ze symbolů českého národa a státnosti a k těm je dovoleno jen souhlasné potvrzení jejich významu. Ale po opakovaném poslechu ve mně vzrůstalo přesvědčení, že Vybíral se nedopustil žádné hudební ani národní svatokrádeže.
Ze Smetanova díla si vybral šest tematických příběhů, v bookletu je opatřil heslovými programovými osnovami, připomínajícími Smetanovo programové shrnutí, a ty rozvíjel tak, jak je (a zřejmě nejen on sám) cítí dnes. Jsou to buď pohledy na české památky a přírodu, která stále žije kolem nás, nebo parafráze dramatických historických střetů, které pro dnešního člověka nabývají podoby jeho osobních problémů. Ve Vyšehradu je to vědomí stále živé národní tradice, tok Vltavy vyvolává v neznámé dívce vzpomínky na zákruty jejích lásek, v části pojmenované Blaník (The Knigts of Freedom) po „neklidu v duši“ volá recitativ Lukáše Martinka na linku bezpečí. Na pomoc mu přispěchají Rytíři svobody pro duši, jsou ochotni pomoci a duše prochází proměnou. A v Táboru (Středověké blues: Když Bůh tvrdě spí) se křižácké války spojují se strachem, popravami a smrtí, sbor prosí o milosrdenství, a protest song vyústí do závěrečného chorálu.
Hudebně se Vybíralovo trio (Tomáš Vybíral – bicí, perkuse, František Krtička – piano, Fender piano, Ondřej Štajnochr – kontrabas) s trumpetistou Janem Hasenörlem a zpěvačkami Zuzanou Dumkovou, Zuzanou Mikulcovou, Yannou, a dětským sborem Pražští Andělé chová s mimořádnou střídmostí a uměřeností. Náznaky smetanovských citátů jsou tak cudně ukryté, že je běžný posluchač zaregistruje jen jako něco povědomého. „Smetanovský“ je ovšem proud hudebního jazyka, přehledný, pro dnešní jazzmany jednoduchý v základních harmoniích a postupech.
Je to album, které netouží stát se burcující historickou proklamací, ani převratným jazzovým vyjádřením – spíše téměř soukromým vyznáním. Do jazzové historie nevstoupí jako nositel nových směrů nebo rozšíření možností vývoje. Dnešní posluchači ocení nejspíše sóla trubky nebo zpěv Zuzany Dumkové. Ale na české scéně je to překvapující doklad, že citlivý jazzman nemusí spáchat muzikantskou sebevraždu, ani když se přihlásí k posvátnému národnímu symbolu. Což je ovšem aspekt, který stěží pochopí posluchači zahraniční.
Amplion, 2013, 41:42
Lubomír Dorůžka