Příliv (nebo spíše příval?) hlukové hudby se na nás řine (nebo spíš řítí?) z mnoha stran a s různou intenzitou. Jak odhalit, co je pouze módní nebo nahodilá záležitost, která vyšumí s jedním poslechem, a co má skutečné uzemnění v autorově tvůrčím záměru? Asi to nejlépe poznáme, když posloucháme – respektive když se opravdu zaposloucháme – do druhé, třetí, další desky hudebníka. Pak zjistíme, jestli omílá stále dokola stejné postupy, nebo zda opravdu objevuje něco, co souzní s jeho (sluchovou) vizí.
Jedním z hlukových improvizátorů, který osvědčuje naprostou nekompromisnost, nebojí se riskovat a prostřídává nejrůznější přístupy, je Tomas Korber. Tento kytarista, jehož matka je Španělka a otec Švýcar, se narodil v Curychu roku 1979. Sice strávil určitou část dětství (mezi sedmým a devátým rokem) ve Španělsku, ale jeho vlastí vždy bylo a je Švýcarsko. Rodiče nikterak zvlášť hudbě neholdovali, zato dědeček zbožňoval Mozarta a Beethovena a klasickou hudbu vůbec a nelenil s ní vnuka seznámit. I rodiče souhlasili, že by chlapec měl mít nějakou hudební výchovu, a tak se asi v deseti letech začal učit v hudební škole na klarinet. Jenomže s pubertou nadešel čas rockové hudby a klarinet okamžitě vystřídala kytara. Od té už byl jenom krůček k elektrické kytaře a k různým elektronickým hejblátkům. A k 
jinošskému souboru, s nímž se prodíral od prajednoduchých písniček přes vliv Pink Floyd postupně až k experimentování – včetně neobvyklých hlukových pasáží. Při těch docházelo k nedorozumění, poněvadž mladíkům zvukaři tlumili zvuk, domnívajíce se, že jde o nějakou chybu. A když se asi po osmi letech skupina (k níž náležel basista Michal Holy, dnes DJ a producent drum’n’bass kapel, známý pod jménem Mijatoho, a bubeník Don Tuggener) rozešla, rozhodl se Korber pro sólovou dráhu. Naštěstí v tomto okamžiku potkal Güntera Müllera (známe ho nejenom z jeho labelu For 4 Ears, ale také jako zvukového pokušitele, do svého pokušitelství natolik ponořeného, že v pražské Národní galerii okamžitě přerušil vystoupení, když ho vyrušilo zvonění mobilu jednoho z návštěvníků; vinu jsem ovšem jednoznačně přiřkl muži s mobilním telefonem, neboť bychom neměli tak okatě dávat najevo svoji nekulturnost). Naštěstí proto, že Müller ho mohl uvést na avantgardní scénu nejen doma, ale i ve světě, seznámit ho se spřízněnými dušemi a dodat mu kuráž a sebevědomí.
Toho posledního měl Korber sám dostatek a dokládají to jeho delší i krátkodobá souputnictví se smetánkou z branže hlukových dobrodruhů. Alespoň drobný seznam je určitě na místě. Byli a jsou mezi nimi kromě Müllera samotného Yoshihide Otomo a Sachiko M, Keith Rowe, Norbert Möslang, Toshimaru Nakamura, Dieb 13, Alessandro Bosetti, 
Stephan Wittwer, Jason Kahn, Christian Wolfarth, Olaf Rupp a mnoho dalších. Hodně souzvuků i protizvuků odeznělo natrvalo na koncertech a festivalech, leč i tak máme možnost rozpoznat nejrůznější skupenství na kompaktech. Samozřejmě už duo – například s Danem Warburtonem (Conspiracy Theory), tím spíše trio – třeba s Rowem a Müllerem (Fibre) nebo kvartet – jako ten s Erikem M, Toshimaru Nakamurou a Yoshihide Otomem (Backwater) klade otázky, co kdo ze zúčastněných do hry přináší, tady nemůžeme sledovat výkon podle nástrojů, jejichž zvuk je natolik přetvořen, že je namnoze nerozpoznáme. Ale můžeme soudit třeba podle sólového alba Effacement, abychom odhadli Korberovu roli i při dalších seskupováních.
A tak si uvědomujeme, jak jeho zvukový rozptyl je víceplánový, jak mistrně ovládá rozpětí od ticha k výbuchu, jak umí vzbudit napětí při bzučivé zadumanosti jedním zvukovým solitérem, jak sám naruší ruchovou monotonii a jak zase bezohledně přetrhne hlukové crescendo. Nebojí se nastavit bezdechou pauzu na tak dlouho, až se jdete podívat k přístroji, jestli už deska dávno nedohrála. Ale pod tím tichem jako by byla neustále přítomna skrytá energie, ačkoli se projeví jen občasným zaprasknutím nebo zašuměním. Až minimalistické zvukové brouzdání může protáhnout v jeden tón, který trvá a trvá, ale jindy se improvizace, vycházející z ticha a propadající se do ticha, kdy slyšíme šelestění, popraskávání, cvrkání, zurčení, kdy se dohadujeme, jestli hudebník přejímá určité zvuky z přírody nebo je naopak chce do přírody vimputovat, vyvrbí do zvonivosti a údernosti. A neobávejme se: i Korber umí naplno spustit předimenzovanou hlukovou vrtačku, která přehluší celé okolí. Jindy vnímáme vzdálené rytmické odpočítávání času, pak i jeho odbíjení, je to, jako bychom sledovali přesýpací hodiny zvukových atomů.
To vše se samozřejmě projevuje různě, zahlceněji i očividněji, sofistikovaněji i bezprostředněji – podle toho, zda Korber improvizuje v souladu s partnery, vedle nich nebo proti nim. Každopádně jeho budování i bourání hlukových bariér není schválnostní, není vypočítavé, ba ani vypočtené, nejeví se jako předem zregulované, někdy je atak až k zahlcení, jindy se decentně vytrácí. Není divu, že jeho partnerství není vnímáno jednostranně: stejně jako on sám je vítají ti, o kterých jsem se zmiňoval. Není divu, že ho (ve dvojici s Müllerem) pořadatelé hlukového kompendia Rural Psychogeography na ukrajinské značce Nexsound zařadili do svého výběru vedle Franciska Lópeze, Andreje Kiričenka, Moglassu, Radianu či Martina Tétreaulta.
Sám Korber bedlivě rozvažuje po uskutečněných koncertech, jak dopadlo jeho ,střetnutí‘ s kolegy, a vyvozuje z toho 
důsledky. Důležitá je pro něj flexibilita, různorodost a harmonické doplňování v improvizační souhře. A nebojí se ani omylů, ačkoliv právě album Mistakes (s Kazuyou Ishigamim) omylně naprosto nepůsobí. Když ho Jesse Goin v interview z prosince 2005 vyzval, aby zcela upřímně zhodnotil svoji neúčast na festivalu Erstquake v New Yorku, nedal se pobízet a prohlásil své vystoupení s Julienem Ottavim za nejhorší z celého festivalu. I v tom je jeho síla: že dokáže tříbit dosavadní zkušenosti a vyvarovat se napříště podobných nedostatků (jako bylo v daném případě neodhadnutí partnerova potenciálu). A naopak tím více ocenit partnerství, které zmnožuje jeho úsilí. Ostatně při hodnocení zmíněného festivalu sice vychválil výtečnou hudbu, kterou v jeho průběhu slyšel, nicméně prohlásil, že je šťastný, že sám není součástí takzvané EAI scény, protože nechce být svazován. „Stále se učím,“ uzavřel, „a to je dobrá věc. Chci se dozvědět co nejvíce o tom, jak hudba působí, bez ohledu na její žánr a kontext.“ Co ovšem trvá, to je Korberova nechuť k akademickému vnímání hudby.
Diskografie
TK / Günter Müller / Steinbrüchel: Momentan Def (2003 Cut)
TK / Kazuya Ishigami: Mistakes (2003 neus318)
TK / Erik M / Yoshihide Otomo / Toshimaru Nakamura: Backwater (2004 For 4 Ears)
Mass Production (2004 w. m. o/r¨)
Sediments of Seclusion (2004 Kissy Records 3“ CD-R)
TK / Bernd Schurer: 250904 (2004, 2006 Balloon & Needle)
TK / Dieb 13 / Erik M: Condenser (2005 Absurd)
TK / Jason Kahn / Dieb 13: Zirkadia (2005 (1.8)sec. records)
Effacement (2005 Cut)
TK / Christian Weber / Christian Wolfarth: Mersault (2005 Quakebasket)
TK / Dan Warburton: Conspiracy Theory (2005 L’innomable)
TK / Keith Rowe / Günter Müller: Fibre (2005 For 4 Ears)
Jason Kahn / TK / Christian Weber: Zürcher Aufnahmen (2005, 2007 Longbox Recordings)
Taylor Deupree / Kenneth Kirschner / TK / Steinbrüchel / Aaron Ximm: May 6, 2001 (2006 and/OAR)
Trixa Arnold / TK: Als wir noch Freunde waren (2006 Audiobot)
TK / The Seven Arts / Mike Shiflet: /Untitled Split/ (2006 Fargone Records)
Graham Halliwell / TK: The Large Glass (2006, 2007 Cathnor Rewcordings)
TK / Christian Weber / Katsura Yamauchi: Signal to Noise Vol. 2 (2006, 2007 For 4 Ears)
Rural Psychogeography (2004 Nexsound)
Construction Sonor (2004 Pro Helvetia)
Jason Kahn: Timelines (2005 Cut)
Signal Quintet: Yamaguchi (2006, 2007 Cut)
http://www.tomaskorber.com