TOMÁŠ SÝKORA: Songs And Old Forms

Pianista a skladatel Tomáš Sýkora na sebe už v první polovině nultých let upozornil v jazzové kapele Nedaba, později v (možná až příliš) žánrově rozmáchlém wrgha POWU orchestra či recentně jako sideman Leny Yellow a člen skladatelské skupiny Prague Six. V diskografii už má také album klavírních duetů se Zdeňkou Košnarovou. Nyní se poprvé pustil do titulu pro sólové piano.

Plochu alba sám bez problému ustál už díky melodické invenci, prokázané ostatně předchozími nahrávkami. Přirozeně se pohybuje v klasickými postupy ovlivněném (chcete-li evropském, i když tohle geografické členění dávno přestalo dávat smysl) jazzu. Občas můžeme vystopovat náznak serialistického rozvoje motivu nebo vliv impresionismu. Ovšem právě díky zpěvné, v dobrém smyslu slova chytlavé melodice vlastně nechybí přesah k popu. Což také nemá vyznít jako odsudek. Spíše naopak, působí sympaticky, že generace Tomáše Sýkory, Martina Brunnera ml. či ještě o půlgeneraci mladšího Martina Konvičky netrpí mindrákem z líbivosti a nepodléhá svodům art pour l’art. Přitom nikdo z nich nezabředá ani do pustě podbízivé easy listening, jen si váží dobrého melodického nápadu a umí s ním zacházet.

Nahrávka zní plně a pestře. Samotný autor inzeruje v e-mailu „kořenění jemnou elektronikou“. Jenže opravdu tak jemnou, že nenápadnou až neslyšitelnou, redukovanou spíše na občasnou smyčku. Například v Motetus využil Tomáš Sýkora rytmický podklad zahraný na zatlumenou klavírní strunu. Za onou plností je prostě s nadhledem zvládnutá hráčská technika, a tudíž uvolněnost v logicky vystavěných, povětšinou konejšivých kompozicích s často písňovou strukturou. Název alba Songs And Old Forms sedí přesně a Tomáš Sýkora přesvědčil i v téhle „disciplíně“.

 

Mot’s Music, 2017, 51:20

Přidat komentář