Tony Marsh & Chefa Alonso: Good Bye Red Rose!

tonyAnglický perkusista a hráč na bicí Tony Marsh (1939–2012) patřil ke smetánce londýnské improvizátorské školy. Hrál s Evanem Parkerem, Paulem Dunmallem, Roscoem Mitchellem, Johnem Edvardsem a mnoha dalšími, byl členem London Improvisers Orchestra a jeho Quartet Improvisations (na psi z roku 2011) by už teď mohlo náležet do zlatého fondu avantgardního jazzu. Španělská sopránsaxofonistka Chefa Alonso (1955) za svého londýnského pobytu (2004–2008) zazářila (i jako perkusistka) nejenom ve zmíněném LIO, ale i v menších skupinách, například v Akafree – viz Freedom of the City 2006 na Emanemu. V Madridu pak na tuto etapu úspěšně navázala a rozšířila ji i na další provázanosti (třeba s Orquesta de Improvisadores de Buenos Aires). Společně zavírali legendární londýnský klub Red Rose, což – vzhledem k prvnímu koncertnímu záznamu na současném emanemském ohlédnutí – určilo i název alba: God Bye Red Rose! Dvě ukázky právě z tamního vystoupení z ledna 2008 jsou výbojně horempádní a vzájemně se provokující hudebníci se z hartusivého dialogu, až smršťově vabankového, nenásilně přehrávají přes bystronohé a rozsochaté rozkochání do titěrnostních zámlk a protlumeného probrouzdávání. Sopránka požvaňovává až do vrzavých výmyků, ale vzápětí ševelivě žblabuňkuje, perkuse jsou hrompacovsky humpolácké, rozsypávačsky burácivé i rozhrčivě podtapetovávající; Alonso o svém tehdejším kolegovi říká, že byl „úderný jako bič i delikátní jako motýlek“. Prostě jde o nespočet zalétavých a obhlédavých nálad v jednom tyglíku, plných procloumávaného přeběhlictví.
Tři záznamy pod sjednocujícím pojmem Flim- Flam, které se odehrály v Ryan’s baru o šest měsíců později, toto zběsilostní roztodivnění a střemhlavostní nivočení dovádějí do neklopotné klokotnosti, sax nad podbíjivými perkusemi se bezzastávkově roztřepetává, vše je roztetelivě uřícenostní, oba nástroje do sebe vzájemně prosakují, odtajňují rozvažovačně své záměry, sax je meditativně fukéřový i povrzukující, rozvezenostní i usebrávaný do rozcapení i zase zlahodněný s příměsí orientálnosti, perkuse jsou množivě dostřelující, břeskutě vyčiňující i burácivě nepřeryvné, nepominutelně vřavné, bytelně zrůzněné i probácivě halabaladivé. Vše ubíhá v kolotočové rozpínavosti i smršťovanosti takřka do aleluja, ale stane se, že vzájemné provýskávání přejde až k dovzdychávání (FlimFlam one).
Závěr byl nahrán v lednu 2009 při španělském turné dua, konkrétně ve městě Huesca, a skutečně nabídne rozdražďované tumlování, briskně úlitbové, plné zahoušťovaného camfrnění s vířivkově exolozívním saxem, s jemnou vytočivostí rozštěbencovaným, a probušnivě prodemolovávavými bicími. Těch více než patnáct minut obsahuje jak prorepetovávanou úsečnivost, tak obapolnou mrskutost, zarouhávanost a zabroukávanost, ze které pojednou vytrčí mrskutě explozívní Marshovo sólo, utnuté nakonec nomádnostním saxem do ztracena. Celé CD má svoji jasnou zacílenost v nezadržitelném vabankování, jeho zdánlivá bezbřehost je však uvážlivá, nikde se nepřeleje přes předem stanovené hráze. Proto je tu vše tak hmatatelné, tak působivé. Marshovi bylo nabídnuto, aby sólově vystoupil na festivalu Freedom of the City v roce 2012. Měsíc předtím ho porazila rakovina. Jeho sólo, které slyšíme před závěrem Huesca, nám může naznačit, jak by asi jeho vystoupení vypadalo.

Emanem, 2016, 68:57

Přidat komentář