Touha po prostoru a tichu

Prostřednictvím rozhovoru se saxofonistou, skladatelem, výtvarníkem a vůbec umělecky činným a čilým člověkem Marcelem Bártou se můžeme dotknout „x témat v jednom“. Nejen hudby a nových desek kapel Vertigo a MaMaToHe, ale třeba osobitých výtvarných technik, improvizované poesie i pohybového divadla. Nebo „jazzové“ pedagogiky. Frázi o renesančním člověku si přitom můžeme strčit za čepici. Máme tu čest s názory pěkně po postmodernu pluralitními.

marcelLetos jsi mimořádně „vydavatelsky aktivní“, respektive vycházejí desky hned několika kapel, ve kterých hraješ. Už v květnu se objevilo třetí album Muff. Proč jste se rozhodli natočit ho živě?
Nahrávací studio nabízí možnost dotáček, oprav a vůbec všemožné práce se zvukem, pochopitelně na druhé straně omezí spontaneitu. Muzikant se ve studiu určitě chová odlišně. Energie mezi námi a publikem najednou chybí. Živák jsme chtěli udělat už dlouho a dokonce nás k tomu povzbuzovali i fanoušci. Říkali, že desky mají sice rádi, ale naživo prostě zníme jinak.

Mexicko-argentinsko-český projekt MaMaToHe jste zaznamenali už v roce 2012, chvilku po mexickém turné. Deska ale vychází až nyní. Proč takové zpoždění?
Po mexické šňůře, která proběhla v březnu 2012, jsme se rozprchli do svých zemí. Respektive argentinský bubeník Hernan Hetch zůstal v Mexiku, kde trvale žije, a mexický pianista Mark Aanderud, který předtím bydlel v Praze, se odstěhoval do Barcelony. Přemýšleli jsme, jak vůbec album nahrát. Naštěstí se ozval Hernan, že bude s jednou kapelou vystupovat v červnu 2012 v Praze. Díky tomu jsme měli jediný den na nazvučení a natočení desky a zase se všichni rozjeli po světě. Postprodukční práce na dálku se ovšem nedařila. Natočili jsme asi 25 stop a nemohli se dohodnout, jak bude deska vypadat. Ještě měsíc po nahrávacích frekvencích navrhoval každý jinou variantu alba, posílal další nápady. Řešil se i vydavatel, Mark jednal s labelem v Anglii, což z nějakého důvodu nevyšlo. Měli jsme slíbeno od Petra Ostrouchova, že nahrávku vydá, až dodáme výsledný tvar. Ale věc se začala táhnout, až usnula. Nakonec se Tomáš Liška, který má na vydání největší zásluhu, nabídl, že skladby vybereme spolu v Praze bez Marka a Hernana, ti nám k tomu dali „plnou moc“. Tomáš ještě desku spolu s Milanem Cimfem smíchal a postaral se o obal, který udělalo studio Najbrt.

Deska působí sevřeně a navzdory množství natočeného materiálu má rozumnou stopáž. Jde o sestřihy improvizací, nebo už ve studiu „uzavřené“ pasáže?
Několik skladeb bylo napsaných, i když jsme je nikdy předtím nehráli a zkoušeli je těsně před samotným natáčením. Což bylo fajn, neohranost přináší větší nezatíženost, překvapení, svobodu. Když se věc hraje dlouho, tak do ní časem člověk začne vkládat určitá klišé. Ale protože jsme neměli dost napsaných kompozic, hráli jsme i volně. Někdy jsme si řekli předem koncept, někdy ani to ne. Vznikly dva půlhodinové jamy, ze kterých jsme vybrali na album asi čtyři pasáže, pro které jsme dodatečně vymysleli i vhodné názvy.

Když už vyšla deska, plánujete pokračování činnosti?
Příští rok se asi nestihneme dát dohromady, ale rádi bychom vyrazili na turné po Mexiku v roce 2018. Hernan s Markem tam nemají problém hraní domluvit, jen samotné Mexico City je tak obrovské, že se tam dá vystupovat na spoustě míst klidně celý měsíc. Jen musíme vyřešit náklady na cestu. Minule nám pomohlo pozvání mexického Euro Jazz Festivalu, snad se to podaří znovu. Mohlo by, protože náš koncert v roce 2012 měl ohromnou odezvu. V rámci festivalu probíhá jeden koncert týdně a přišlo pět tisíc posluchačů. Vystupovat pro tak velké publikum, které navíc vytvořilo úžasnou atmosféru, bylo pro nás naprosto neuvěřitelné. Přitom když jsme hráli baladu, zavládlo v hledišti naprosté ticho!

Novou desku vydává také Vertigo. A zase se vám podařilo posunout jinam, aniž byste ztratili charakteristický zvuk. Album je aranžérsky sevřenější, vstřícně melodické. Ne, že by dříve chyběl na vašich deskách vokál, ale tentokrát dojde na čistě písňovou formu. Skladby, které napsal Oskar Török, by klidně mohl, řečeno jen s trochou nadsázky, zpívat třeba Richard Müller…
…nebo Dežo Ursiny, ten zase jako první napadl mě. Ano, je to tak.

marcel1Chtěli jste záměrně udělat přehlednější album?
Nikdy jsme v termínech přehlednosti či nepřehlednosti nepřemýšleli, to je spíš věc posluchačů, jaké se jim album zdá. Opět šlo o naprosto přirozený vývoj. Když nastane čas připravit nový repertoár, vždy prostě dáme dohromady skladby, které jednotliví muzikanti přinesou. V posledních letech jsem většinou skládal já, něco dodal Vojta Procházka a Dorka Barová. Oskar psát pro Vertigo na nějakou dobu přestal. A najednou se stala zvláštní věc. U Oskara, který myslím nikdy moc nečetl poezii, někdo zapomněl sbírku básní. Oskar ji otevřel a naprosto spontánně dvě básně zhudebnil.

Dopadlo to výborně. Přestože si nevybral zrovna lehký materiál, ale emočně vypjaté básně ze sbírky Nox et solitudo (1909), kterou napsal Ján Botto pod pseudonymem Ivan Krasko.
Velmi odvážné bylo i to, že se rozhodl zpívat. Musím říci, že celou kapelu překvapil. Ale celá deska, nejen Oskarovy písně, je tentokrát asi více melodičtější, místy dokonce i vtipná. Skladby vznikly v krátkém, asi půlročním období, kdy se nám konečně podařilo najít čas na zkoušky.

Trochu vybočuje kompozice Vojtěcha Procházky, ale i ona je sevřenější, než bývalo zvykem. Díky aranžmá kapely, nebo i na něj tahle „telepatie“ zapůsobila?
Všichni žijeme ve více hudebních světech, hraje se vše, co kdo donese, zkoušíme každou věc obrábět ze všech možných úhlů. Tak to bylo i u Vojtovy skladby Rosa Morta. Jde, jako u ostatních nahrávek, o kombinaci psaných částí a improvizace. Tu víc, tu míň hledáme společně tvar, zvuk. Poslední věc, která by se řešila, je nějaký styl. Myslím, že je to právě zvuk a ona telepatie, co dělá Vertigo Vertigem. Hrát tak dlouho spolu, znát se, společně cítit, to je myslím největší hodnota každé skupiny. Rosa Morta je jen jeden z Vojtových světů, v ostatních kapelách se už dlouho pohybuje úplně jinde. Nepíše, ale vrhl se do dobrodružství totální improvizace, respektive vytváření hudebních staveb v reálném čase.

Přirozeně se změnila i role zpěvu Dorky Barové. Dříve album spíše „zdobil“, když si Dorka zpívala svoji píseň…
A teď vlastně na desce píseň s textem nemá, zato je její vokál mnohem víc zapuštěný do muziky napříč celým albem. Což ovšem platí pro všechny muzikanty. Místo přebírání motivů hrajeme soudržně. Mám ohromnou radost, že se vše podařilo takhle plynule propojit.

marcel2Když píšeš ty, víš předem, pro kterou kapelu, nebo prostě dostaneš nápad a dodatečně volíš vhodné interprety?
Většinou myslím při psaní už na konkrétní kapelu. Málokdy se stane, že bych něco složil a pak teprve uvažoval o muzikantech. Ale není to jednoznačné. Někdy se vyloupne věc, která není určena nikomu konkrétnímu, a ta se buď někde uchytí, nebo zůstane ležet v šuplíku. Spí a čeká, jestli si jí někdo všimne a znovu vynese na svět. Často poslouchám staré nahrávky nebo se probírám skicami a občas se něco vynoří a začne zase znít.

Nemohu se nezeptat na dadaistický název titulní skladby alba Vertiga. Proč NonononoNininini?
Název opět vznikl čistě spontánně, na zkoušce. V písni se děje spousta věcí a než jsme začali zpívat, měli jsme původně v úmyslu „tikat“ melodii „no-no-no-no-ni-ni-ni-ni“ na nástroje. Pak jsem si říkal, proč nezkusit melodii zazpívat. A ty dvě slabiky prostě přirozeně zazněly. Připadalo nám, že slabiky svojí hravostí vystihují hravou atmosféru celé desky a tudíž by se hodily i jako její název. Asi jsme trochu zavařili redaktorům rádií, kteří se odhodlají album ohlásit.

Jsi také výtvarník. Jako oslí můstek k téhle profesi bych použil obal nové desky Vertiga. Ten minulý k desce Taj vzbudil slušný zájem a pobavil, že?
Byla vážně otázka, kam po obalu k desce Taj, který vznikl díky nápadu studia Najbrt s vykutáleným využitím mého e-mailu, jít ještě dál. Šlo o náš o první obal, o kterém se lidi opravdu bavili. Když si ho přečetli a docvaklo jim, často následovaly výbuchy smíchu. Dělali jsme si legraci, že příště už musíme leda dávat CD do krabice metr krát metr a lidi si pro něj budou jezdit autem. Nakonec jsme se dohodli, že překvapíme úplně normální fotografií. Vertigo totiž ještě nikdy nemělo obal desky s fotkou kapely.

Pořádáš i výstavy, zkoušel jsi různé techniky, třeba „světelnou koláž“ vytvořenou pomocí projektoru. Čemu se věnuješ teď?
Snažil jsem se dělat grafiku, zkoušel jsem i olej, to ale jednoduše neumím. Proto jsem začal hledat spíše vlastní způsoby vyjádření. Jednoho dne jsem objevil meotar, měli ho v improvizační kapele Stratocluster, se kterou občas vystupuji. Na zeď jsme promítali různé obrazce, třeba jsme na meotar lili barvy, a tyhle „experimentální filmy“ jsme doprovázeli hudbou. Pak jsem přišel na to, že když na prosvětlenou plochu meotaru poskládám různé předměty, vznikají obrazce, které lze vyfotografovat. Výstupem je vlastně fotografie. Koupil jsem si vlastní meotar v jednom bazaru v Plzni a první sérii obrazů, která touto technikou vznikla, jsem pojmenoval Příběhy horizontu. Vlastně jde o takové snové krajiny. Nejprve jsem fotil projekce, nyní fotím přímo plochu meotaru. K vytváření obrazů často používám papír, který různě překládám, aby propouštěl tolik světla, kolik potřebuji. A když ho děruji, prozařuje světlo do prostoru. Výsledek jemně koloruji, protože jinak bych z meotaru dostal jenom odstíny žluté, červené až fialové. Je legrační, že výstup vypadá trochu jako grafika. Stalo se mi, že i výtvarníci se na výstavě dohadovali, cože to je za grafickou techniku, a hned jim nedošlo, že jde o fotografii. Aniž bych se dotkl tužkou papíru, evokuje výsledek grafiku. Má něco společného s animací.

Jako hudebník máš „klasické“ vzdělání, výtvarník jsi samouk?
Nikdy jsem sice výtvarničinu nestudoval, ale doslova celé dětství jsem promaloval. Kreslení a malování byla jedna z mých největších zábav, jako asi u většiny dětí. Děti tohle dělají přirozeně, jsou úžasně kreativní, nezatížené, bez kalkulu. Když jsem šel na konzervatoř, končilo dětství a začal „opravdový život“, malovat jsem přestal, ten svět přestal bohužel existovat. Ale kolem třiceti jsem z ničeho nic zase objevil tužku a začal se pomalu vracet ke kreslení.

Obrazy improvizuješ, nebo „komponuješ“ na plochu meotaru již promyšlené nápady?
Zpočátku neimprovizuji. Nápad dostanu doslova za chůze, často v limbu před spánkem, někdy jsou to konkrétní výjevy, které zahlédnu. Plánuji, jak by mohl obraz vypadat, jakou by měl vyjadřovat náladu, a pak nápad realizuji. Ovšem výsledek vždy dopadne trochu jinak. Ubírám a přidávám předměty a motivy, nakonec se do tvorby prvek improvizace vloudí. Ale nejde o žádný volný styl, hodit něco na meotar a koukat, jestli to vypadá dobře. Snažím se pracovat precizně. Nedá se říci, že jde o abstrakci. Nejde sice ani o vyložený realismus, ale je ho v tom notná dávka. Co se odehrává v mých obrazech, má realistický základ, ale výsledek jsou jakési snové obrazy. Je v nich kus melancholie, touha po prostoru, tichu, věcech, které jsou čím dál vzácnější.

Nevím, že by někdo dělal něco podobného. Vlastně sis vymyslel vlastní metodu?
Také o nikom nevím, proto mohu hrdě říkat, že jsem zakladatel nového stylu – meotarismu. (smích)

Má „meotarismus“ nějaký „komerční“ výstup?
Ano, už se mi podařilo některé věci prodat. Náklady jsou zaplaceny.

Ještě se věnuješ jednomu oboru, pohybovému divadlu, byť jako hudebník. Ostatně sraz jsme si dali před tvojí zkouškou v DOXu. Na čem tu pracuješ?
Už asi tři roky se podílím na představení Informátoři divadelního studia Farma v jeskyni. Dělal jsem k němu hudbu spolu s uměleckým šéfem Farmy, Viliamem Dočolomanským, který je také výborný muzikant. Práce probíhá tak, že Viliam už má připravenou spoustu nápadů, přináší stále nové, já se je snažím instrumentovat, přidávám k nim svoje nápady, volím zvukové prostředky. Kombinujeme, vypouštíme, jde o dlouhý proces sbírání a recyklace materiálu. Hudba se hraje během představení živě. Momentálně se zkouší nové představení Kamarádky, které bude mít premiéru v lednu.

Jak ses vlastně do Farmy v jeskyni dostal?
Předtím jsem ji neznal. V přehledu o divadlech mám resty, člověk prostě nestíhá vstřebat tolik uměleckých světů. Ale kamarád bubeník Víťa Halška, který s Farmou hrál už dříve, mi dal vědět, že divadelní studio dělá konkurs na dechaře. Dorazil jsem do zkušebny na konkurs a nikdo jiný tam nebyl. Zahrál jsem, měl jsem sebou looper a použil i nějaké zvukové smyčky – a byl přijat. Začal masakr, protože práce Farmy v jeskyni, to je neuvěřitelný dril. Na představení se intenzivně maká třeba rok, piluje se každý detail, dokud se nenajde perfektní tvar. Ale ani premiérou práce nekončí, stále se zkouší a mění a hledá, co udělat lépe, co lze vyjádřit pohybem, aby divák poznal, oč jde a mohl sledovat příběh. Nikde jinde jsem nezažil takhle důslednou a disciplinovanou práci.

Při tak detailním provázání hudby s pohybem herců není možná improvizace, že?
Ne, improvizace je v hudbě opravdu málo, i když i na ni se dostane. Muzika musí jet během hodinového představení na gesto přesně. Což je dost náročné, protože musím pomocí looperu vrstvit několik stop, abych dosáhl málem orchestrálního zvuku, a vše se tudíž musí hrát přesně podle smyček zachycených v sekvenceru. Je to adrenalin, jiný zážitek.

Farma v jeskyni je pravidelná práce, ale jak se dostáváš do nálady projektů, které se setkávají doslova jednou za uherský rok? Jako je spojení tria Davida Dorůžky s Tiburtina Ensemble, se kterým jste právě hráli v Belgii? Poslechneš nahrávku, znovu začínáš?
Jde o úžasný projekt, který se vyplatí udržovat, jenže je pochopitelně náročný a nákladný, podílí se na něm spousta lidí. Opravdu to dělám tak, že si znovu poslechnu nahrávku. To, co holky zpívají, je pevně v notách. Naše improvizace probíhají v duchu daných modů, ale zrovna tentokrát jsme zkoušeli hrát trochu jinak. Řekli jsme si předem, že zkusíme méně melodiky, více „zvukové improvizace“. Ale není potřeba zkoušet, stačí se domluvit na koncepci.

Vystupuješ také s básníkem Davidem Růžičkou. Oč jde?
Říkáme tomu hudebně poetické pásmo a jde o improvizaci jak ve slově, tak v hudbě. David vybírá a recituje texty podle nálady, my zase podle nálady textů hrajeme. Nebo naopak, hudba Davidovi něco připomene a on doplní verše. Jde nám o skutečnou interakci. Což nevylučuje kontrast, kdy do veselých veršů naschvál hrajeme něco ponurého. Když to pak člověk slyší nahrané, najednou zjistí, že kontrast slov a hudby vytvořil něco ještě zajímavějšího, než původně čekal. Spolupráci už jsme zaznamenali i v nahrávacím studiu a na podzim, až vyjde u nakladatelství Mervart nová Davidova sbírka, bude mít CD jako přílohu.

Před časem jsme se bavili o obživě. Tehdy jsi říkal, že při troše skromnosti může člověk poctivě dělat muziku, aniž by bral „kšefty“ jen kvůli honoráři, a „jde to“, akorát že „zatím neživíš rodinu“. Teď ji živíš. Pořád to jde?
Jde, ale naštěstí neživím rodinu sám, což bych opravdu nezvládl. Živíme ji s Dorkou oba. Ona také hodně hraje, víc než já, a když výdělky složíme dohromady, vyjdeme. Ale mnohem více než dříve učím. Vlastně už tři dny v týdnu, což je maximum, které vedle muziky stíhám. Učení mě baví víc a víc. Na VOŠ je například historicko-estetický seminář, který se snažím vést velmi všeobecně, vztáhnout na kulturu jako takovou, na vidění souvislostí různých uměleckých směrů. Upozorňuji třeba právě na přesahy mezi hudbou a výtvarným uměním. Mluvíme o filmech, o knihách. Jsem spíše v roli moderátora, ne v nějaké profesorské pozici. A mám pocit, že nejvíc se učím já sám. Chci, aby si studenti uvědomili, proč hrají to, co hrají. Aby našli svoje vlastní pozadí k sebevyjádření, přemýšleli, co pro ně umění znamená. Otázka, proč a jak dnes vlastně hrát jazz, je velmi zajímavá. Muzikanti se často zamilují do určitého stylu, touží hrát jako někdo, a zůstanou viset třeba v 50., v 60. letech. Jde o přirozený proces, tehdy vznikla spousta krásné a inspirativní muziky, ale může se z něj stát železná košile. Nemá přece smysl, abychom dnes a tady hráli jako američtí černoši v padesátých letech, je potřeba svoje vzory včas opustit. Je fajn něco si z toho období vzít, člověk se může hodně naučit, ale musí přemýšlet, kdo je on sám a jaká je současná realita. Aby se nestal pouhým interpretem. Je samozřejmě důležité zvládnout řemeslo, naučit se alespoň zčásti jazyk. Ale už nejde o styl. Já sám se necítím jako jazzman. Jsem hudebník kombinující vše, co ho osloví, do nějakého tvaru. Jde o to, jak do hudby dostat vášeň. Hudba je jen prostředkem jak vyjádřit emoci, která nese obsah, příběh, sdělení. Mám pocit, že ze současného jazzu se tyto elementy trochu ztrácejí. Často vítězí technika a soutěž, nebezpečná jak v umění, tak v životě.

Takže vlastně tak trochu podrýváš případné tradicionalistické učební osnovy.
(smích) Přesně tak, je to nenápadná záškodnická práce. Také učím pár hodin skladby, což jsou spíše individuální konzultace. Skladba se samozřejmě nedá naučit. Mohu jen inspirovat. Sám jsem ji nikdy nestudoval. Jde o to probudit vášeň pro vlastní tvorbu, aby muzikanti měli chuť sedět po nocích u piana a tvořit, objevovat, těšit se z toho. Jsem čím dál víc přesvědčený, že každý v sobě má melodii, barvu, strukturu, něco, co ho charakterizuje. Jde o to ji odkrýt. Jako když má sochař kvádr kamene a postupně se dostává k vysněnému tvaru. Nejde o to dělat záměrně věci nové nebo jiné, jde hlavně o samotný proces, o zdokonalování záznamu, o upřímnost. Každý může podávat zprávu o sobě a svém vnímání světa, vyprávět svůj příběh. Tím je každý z nás jedinečný.

Přidat komentář