Toychestra – My good side

nos7Děvčata si hrají – tedy nikoli děvčata (pouze) hrají. Angela Coon, Corey Weinstein, Lexa Walsh, Michelle Adams a Shari Robertson, které tvoří skupinu Toychestra, se kromě obvyklých nástrojů, jako jsou bicí, xylofon nebo klávesy, soustředily na nejrůznější hračky, nůžky, cingrlátka, zvonečky, vláčky, ptačí trylky, kuňkání žab, blafání čoklů, zurčení vody a tak podobně. Nedosti na tom: všechny nástroje, přístroje a postroje amplifikují, jeden každý připojují na kontaktní mikrofony a mixují, takže výsledný dojem je neobvyklá cirkusová nebo asi spíše školková melanž, jíž občas vévodí vysoký hlásek nebo sezpívaný sbor. Hudebnice přímo vyzařují dobrou náladu, hračičkářství, humor, jejich klinkání, cinkání, brnkání a houkání není nudné ani stereotypní, je to jakási ,avantgarda‘ dětské a snad i dětinské hravosti, upovídanosti, citátů známých melodií, prajednoduchého seskupení melodie s perkusemi.
Už s nimi hostoval i Fred Frith (na albu What Leave Behind), a ten by se určitě amatérkám nezaprodal; zřejmě se mu zamlouvala výlučnost ženské kapely. Ostatně i zatím poslední CD pětice MY GOOD SIDE (S. K., 2005, 22:41) nenahrál, nezmixoval a neprodukoval nikdo jiný než Myles Boisen, sám nekonvenční kytarista, jehož album Guitarspeak se vepsalo do hudební historie. Většinu skladbiček si dívky (které podle fotografií působí při svých vystoupeních i vizuálně přesvědčivě) píší samy a názvy působí obdobně nadlehčeně a vtipně (Shirley´’s Temple, Spider Lullaby), občas však sáhnou i po známé předloze a mezi jejich idoly se objevil už dříve i Antonín Dvořák. Není divu, protože dvě z Američanek mají české kořeny.
Melodičnost, perkusivnost, překvapivost, vyrovnávání rovnováhy mezi batolecím ambientem a znevažovaným kýčem, to jsou znaky této desky (a souboru vůbec), které přitahují. Přispívá k tomu variabilnost a rozpětí od něhy po hurónství. A to nejsou malé klady.

Přidat komentář