Transparentní spiklenectví – Evropský žebříček world music bude mít centrálu v Brně

Dva kmenoví autoři UNI odpovídají a třetí jim pokládá otázky. Dost divná situace, nicméně mimořádně významná událost si to vyžádala: centrála prestižního Evropského žebříčku world music se totiž z Berlína stěhuje do brněnského rádia Proglas a vedení se od prosince ujímá jeho dramaturg Milan Tesař, střídající na tomto postu po třiceti letech zakladatele Johannese Theurera, který odchází do důchodu.

Zatímco Petr Dorůžka patří ke služebně nejstarším panelistům žebříčku a ve vzpomínkách může jít hluboko do historie, hudební publicista Milan Tesař se k padesátce zástupců evropských rádií přidal teprve nedávno. Ale ještě že tak: ukázalo se totiž, že o převzetí ankety, spojené s náročnou agendou, nebyla žádná rvačka, a nepřijít nabídka Proglasu, kdo ví, jak by s WMCE vše skončilo. A jak sestavování žebříčku funguje, přibližuje pro zajímavost Milan: „Vydavatelé posílají členům panelu svá alba. Každý z nás má pak samozřejmě i vlastní zdroje, z nichž novou hudbu získává. Jednou měsíčně zpracujeme Top 10 podle nás momentálně nejlepších alb z oblasti world music, přičemž tento žebříček by měl odrážet, co v onom měsíci hrajeme ve svých pořadech v rádiu. Vždy do 19. dne daného měsíce každý z členů panelu svůj žebříček pošle Johannesovi. Hlasy se sečtou a z nich se sestaví měsíční hitparáda Top 20, zveřejněná vždy v první den následujícího měsíce. Je tam jedno limitující pravidlo. I když vydavatelé občas rozesílají alba s předstihem, v žebříčku se může objevit pouze titul, který je v den zveřejnění už oficiálně na trhu, a zájemci si jej tedy mohou, třeba přes odkaz na webu žebříčku, koupit.“

 

Petr Dorůžka: Bez složitých definic.

Pamatuješ předinternetové časy, kdy se měsíční výsledky běžný zájemce dozvěděl pouze ze specializovaných rádiových pořadů, jako byl třeba ten tvůj na stanici Vltava, nebo si je musel dohledat v pravidelné rubrice magazínu Rock & Pop. Zároveň se bavíme o časech, kdy fenomén world music teprve vstupoval do širšího povědomí. Jak průkopnicky a důležitě se s odstupem času podle tebe Johannesův nápad s WMCE dnes jeví?

V dané oblasti to byla průkopnická a velmi účinná platforma založená v roce 1991. Mimochodem Womex, veletrh se stejným zaměřením, se konal až od roku 1994. Panel tvořilo zhruba třicet rozhlasových autorů z evropských zemí. Bylo to ještě před krizí hudebního průmyslu, lidé kupovali CD, a tím umožňovali vznik kvalitních a nekomerčních projektů jako třeba Buena Vista Social Club roku 1995. Panel fungoval jako přímé propojení nezávislých labelů s lidmi, kteří tu hudbu vysílali, a obešel tak dominantní roli gramofonových molochů. Výrazně pomohl desítkám neznámých umělců, aby se prosadili, jako třeba Zap Mama či Habib Koité. A také to byl záchranný pás pro rozhlasové pořady s okrajovými žánry, které vedly věčný boj s mainstreamem. Johannes Theurer z Berlína chtěl vysílat world music, čemuž vedoucí rozhlasoví redaktoři ještě moc nerozuměli. Ale když jim řekl, že to bude hitparáda, jeho šéf ochotně souhlasil a dal mu vysílací čas.

Pamatuješ, jak žebříček WMCE vznikal? A jaká byla prvotní definice hudby ze strany Johannese, která by do něho měla patřit? Existovaly nějaké návody, doporučení, co ano a co už ne?

Užívali jsme spikleneckou intuici bez složitých definicí. Všichni jsme se orientovali v tom, co je přínosné, autentické a co jsou naopak komerční manipulace. To funguje dodnes, všimni si, že když na konferencích Womexu někdo položí otázku „co je to vlastně ta vaše world music“, vzbudí to posměch. Jak známo, world music není vymezený žánr, ale střechový termín a též vize, založená nikoli na segregaci stylových škatulek, ale jejich propojení.

A jak vlastně zpočátku probíhala komunikace mezi členy? Nebyly maily, internet, cédéčka chodila poštou…

CD chodí poštou dodnes, v obálce byl tehdy navíc tištěný bulletin: spíš osobní zážitky z koncertů a setkání než nějaká cílená promo kampaň. V Evropě byla tehdy prakticky neznámá nejen hudba z Afriky, ale i Skandinávie a Balkánu. Organizovali jsme workshop, tedy několikadenní konferenci a koncerty, které každý rok v jiné zemi zajistila hostitelská rozhlasová stanice. Pro mě byly tyhle výjezdy prioritou, výdaje jsem si platil ze svého, poprvé do Curychu jsem jel autem a bydlel u Bohdana Mikoláška, který byl zrovna na cestách a nezištně mi poskytl nocleh i parkoviště. To bylo roku 1992, všichni jsme objevovali novou hudbu i přátele. Workshopy umožňovaly tu nejcennější výměnu kontaktů, v Curychu vzpomínám na setkání se třemi Finkami. To spustilo domino efekt: rok poté odehrály Värttinä i další finské skupiny první mezinárodní koncerty v Rudolstadtu. A v lednu 1995 jsem na svoji čerstvě zřízenou emailovou adresu dostal z Finska zprávu, plánovali jsme české koncerty, ale to byl běh na dlouhou trať. Mimochodem, roku 1998 proběhl workshop v Praze, v Akropoli tehdy vystoupil Habib Koité i skupiny z Moravy.

Žebříček WMCE vysílal jeden z nejvlivnějších a nejsledovanějších signálů o kvalitě a významu world music. Nicméně o výběru hudby přece jen rozhodovali lidé, kteří na ni měli vlastní názor nebo v některých případech museli dodržovat formát svého rádia. Existovalo mezi vámi vědomí, jak silně ovlivňujete vkus tisíců posluchačů?

Každý jsme měli nějakou zpětnou vazbu. Když jsem se dozvěděl, že moje pořady tehdy poslouchala Zuzana Navarová či Iva Bittová, byla to velká vzpruha. Stejně jako setkávání s desítkami muzikantů, kteří hráli klezmer či hudbu z Balkánu a říkali mi: naši kapelu jsme dali dohromady, abychom mohli hrát, co jsme slyšeli z vaší Hudby na pomezí na Vltavě. Lidé si pořady natáčeli na kazety a dodnes se k nim prý vracejí, jeden z takových pamětníků si mě letos našel na Respect festivalu a chtěl se se mnou vyfotit.

Dva kmenoví autoři UNI odpovídaj . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář