Trevor Watts and Stephen Grew Duo: All There Is

Alt a sopránsaxofonista Trevor Watts (1939) patří k zakladatelům britské improvizátorské scény (viz jeho spoluúčast na Spontaneous Music Ensemble od roku 1965 nebo London Jazz Composers’ Orchestra 1970, ale i jeho vlastní Amalgam od 1967 nebo Moiré Music). Tak ho pamatujeme i v Praze – jako jednu z inovátorských ikon, jejíž každé vystoupení utvrzuje všestrannost záběru. Klavírista Stephen Grew (zde na Kawai mini grand piano) patří k mnohem mladší generaci (on sám svůj věk tají, ale Wikipedie vypátrala, že se narodil „kolem“ 1970), stihl nicméně hrát nejen v souboru Grutronic, nýbrž i ve vlastních formacích, s Tonym Biancem, Howardem Rileyem a dalšími. Ti dva už se představili společným albem Con Fluent (FMR 2016) a na Discus Grewa Martin Archer uvedl zcela nedávno na CD Felicity’s Ultimatum.
Koncertní vystoupení dvojice proběhlo v lednu 2017 v lancasterském baptistickém kostele a je rozděleno mezi sedm peripetií, předhánějících se rozverností na přeskáčku, vysondovávanou prohnaně rozšifrovávaným skotačením, kde probíjivě zasukovaný klavír podstrojuje saxu, ať holedbavě výtržnějícímu nebo badatelsky zamyšlenému. Vše je tu v neustálém dvojpólovém pohybu, sice neaverzním, zato vzájemně se až prostopášně provokujícím. Jak ostatně tvrdí titul tohoto dvojgeneračního „utkání“, All There Is, všechno tady je, od dynamického prohučování s dramatickým akcentováním po vyhmatávané konturování. Oba hráči jsou kdykoli připraveni k výskočnému výboji, k brysknímu hamižnění nebo k výtržnostní hemživosti, tu se dostávají až do zběsilostního vřavnění, z něhož se vytočí sax do záchvatného smyčkování, tu vtrhnou do tématu (Tunnels), proviřují se, nivočivě hudlaří, hazardují bez záchytné sítě. Nahánčlivé prokrustnění piana, občas podmračivé, jindy rozehřmívané se zakolíkovaným struněním, vybuzuje trampolínovou souhru s odštěpkujícím, pohalekávajícím či zahvizdujícím saxem, přičemž Watts vytváří proměny vyjádření i tím, jak nástroje mění. Celé to galimatyášování probíhá ve všech myslitelných perpetualitách za klavírního lavírování i bytnění a saxofonového pajánování i čiřikání, oba nástroje se obrůstají, odskakují, předbíhají, záchvatňují s vytrvalou rvavostí, vydřidušsky se protípávají do spředené a namotávané záchvatnosti. Je to nebývalé album, občas náznakově krůčkující, většinou však závodivě roztodivňující, nepompézní, zato předvádivě chytlavé. Z okamžiku na okamžik se tu vše mění, z relaxování se rozdějní situace na ostří nože. Až posedlá nahánčlivost se roztěká nebo rozkličkuje do závratnosti a my jsme v průběhu tohoto napínavě napínaného vyličování neustále znovu vtahováni do nečekaného vzrušení, takže zalitujeme, když si vše doposloucháme do nedořečeně srázného zakončení.

Discus, 2017, 60:40

 

Přidat komentář