Tvořit svůj vlastní příběh

Zpívající spisovatelka Hana Lundiaková aka STINKA udělala se svým třetím albem Neviňátko dost významný krok jinam. A nejen tím, že na něm odložila svůj zatím dominantní nástroj akordeon. Jaké je to nahrávat u Steve Albiniho, a proč na desce zpívá i slovensky?

Kdo je Neviňátko?
Neviňátko je každý člověk. Narodí se tak. A pak se na něj nabaluje koule života a může se stávat znovu a znovu neviňátkem. I v tom sarkasmu, který v tom doufám slyšíš. Neviňátko hlavně proto, že pociťuju jistou obrodu, znovuzrození u sebe samé. Miluju začátky a jakmile mám něco dokončeného, ještě v závěru práce jdu po novém nápadu. Nevydržím stát na místě. To vzrušení, když vzniká něco nového, ať už je to cokoli, je geniální a návykové. Pořád něco dělám, odpočívám, jenom když se plazím po čtyřech vyčerpáním. Což je špatně. Neviňátko v sobě toho má hrozně moc. Ale nerada bych to lidem předinterpretovala, každý si v tom najde to svoje, a buď se v tom usadí, nebo ne. Mám to hodně jako Asiati: nikdy neměj všechno dokončené, stále měj něco rozdělaného. Jakmile všechno dokončíš, můžeš už jen v klidu umřít.

Není nebezpečné pořád něco začínat? Zdroje energie nejsou nekonečné…
Znáš to otřepané: A mám hotovo, můžu jít! To se dost používá, ne? Jinak asi máš pravdu, všechno je pořád v pohybu a přeskupuje se. Začínat pořád něco dalšího nebo nového je asi riskantní, ale bez riskování a tenkého ledu už si ani život nedovedu představit. No, musí samozřejmě přijít taky obleva, odpočinek a katarze. A spánek – jsem fakt milovnice spánku a snění. Když můžu, prospím klidně jedenáct hodin v kuse. Většinou ale vstávám dost časně a hned něco kutím… Jo a pak teda pohyb na vzduchu. Lítám na kole nebo chodím plavat. To docela dobíjí baterky, krom jiných příjemností…

Nejen Stinka, ale i tvoje předchozí muzikantská činnost byla pevně spojena s akordeonem. Už dříve jsi avizovala, že se ho budeš muset vzdát ze zdravotních důvodů. Proč ale nakonec na novém albu chybí úplně?
Zdraví si začalo diktovat, ale strašně dlouho jsem ho neposlouchala, vlastně ta cesta od harmoniky trvala celých pět let. Ještě dva měsíce před nástupem do studia jsem byla přesvědčená, že akordeon tam zazní, málo sice, ale ano. A pak přišla heuréka – a proč vlastně? Užívej si to, že hraješ bez bolesti, že zpíváš bez zmáčknutých plic, přetížené levačky a překrveného kardia, bez bradavek skřípnutých do měchů a bez modřin na stehnech od té jedenáctikilové skříně! A postav se a hraj celým tělem. Ten pocit jsem musela teprve objevit. Další věc je, že jsem vždycky skládala na klavír nebo na kytaru… Málokdo tuší, že třeba píseň Vlhký blues vznikla čistě pro kytaru, ale tehdy jsem neměla odvahu s tím veřejně vystupovat, tak jsem se to naučila na akordeon, nebo že třetina songů vznikla u klavíru v Broumově. Akordeon zmizel teď na Neviňátku. Bylo to nevyhnutelné. A docela mě štve, že jsem to neudělala dřív. Spousta bloků se tím uvolnila. Ale ještě se vynoří, i když jinak, než jsou naši posluchači zvyklí.

Na klávesy jsi ovšem hrála už kdysi v Kaspar Von Urbach. Přinášíš si do Stinky nějaké vlivy ze svých předchozích působišť?
Od Rudovousu jsem si určitě odnesla zálibu ve freakfolku. Z Kaspara možná jistý druh patosu, zálibu v kovových zvucích – i když to mám asi hlavně od DG 307 a Neubauten. Spíš mě ovlivnily kapely, který jsem poslouchala v dětství, zakázaný androši, Led Zeppelin a Verdi, Puccini od mámy a to, na čem mě grilovali v lidušce. A pak taky literatura. Od puberty jsem byla magor do knížek. Četla jsem hlava nehlava i to, co mi vůbec nepatřilo do rukou. K tomu jsem si pouštěla třeba Dirty od Sonic Youth nebo zásadní desku Screamadelica. Mamka dole v přízemí šílela, chodila mi to pořád vypínat. V literatuře jsem odmalička hledala hodně rytmus a hudbu. Jen takové autory, kteří to měli, jsem byla schopná číst. A mám to tak doteď.

Tak to mi do sebe zapadá: Rozdíl mezi předchozími dvěma alby a Neviňátkem cítím nejen v akordeonu. Jsou to možná méně „písničky“ a pevné tvary, dominují plochy, a nad příběhy převažují v textech výkřiky a slogany… To byl záměr?
Ano. Chtěla jsem se uvolnit, mít na to čas, doslova si počkat, slyšet v tónu víc melodií, který se tam rodí. S harmonikou jsem pořád někam spěchala, měla potřebu toho hrozně moc říkat, pořád zpívat – ale to je i vlivem sólo vystupování. Teď mi víc vyhovuje neplýtvat slovy. Leccos říct naplno, něco zamlčet, ať může skladba dýchat. Slogany… – no, kéž by… Třeba si to s námi budou lidi zpívat anebo to prodám do reklamy… Neviňátko je moje nejintimnější deska, zpívám tam jen to, co je podstatný. Takže to je spíš milostná a angažovaná lyrika. Nemusí se to každému líbit.

Proč myslíš, že by se to mohlo někomu nelíbit?
Nevím, spíš doufám, že se to bude líbit. Ale je dost lidí, který zkratku a ultrazkratku nedávají. A pak už jsem se setkala s dost pekelným názorem, že politika do hudby nepatří. Což jsem tedy zírala, zvláště v dnešní době, kdy nemůže bejt apolitickej už ani tvůj čokl nebo tvoje kočka. Kdy hodně i oblečení a taška, se kterou jdeš nakoupit, ukazují tvůj názor anebo to, jakou ideologii fakt podporovat nechceš.

O čem texty na Neviňátku jsou? Působí na mě dost tajuplně, a spíš si tak jejich význam nějak představuju, než bych mohl říci, že bych jim rozuměl…
Jsou o mých snech. Třeba. A touhách? A o svobodě v ohrožení, třeba…
Představovat si, to je přesně ono, co je u písniček to hezký. Přece pořád nechceme slyšet nějaký cizí příběhy, chceme si taky sami příběh utvořit a třeba se i mýlit v interpretaci. Vždyť o tajemství je každej den, i následující minuta. Jdeš do parku, říkáš si sednu si na lavičku a budu si chvíli povídat s kámošem, co tam spolu venčíte lasičku, ale ejhle, na jediný lavičce v parku právě za bílého den souloží dva punkáči. A tak…

Pominu-li, že se mi to nikdy nestalo – co je na souložících punkáčích tajemného?
Na tom celkem nic. Ale na tom, žes tam šel na procházku a tohles nečekal. Prostě nevíš dne ani hodiny.

Co ta „slovenčina“ ve skladbě Mozog?
To je zásadní píseň. Vyrovnávám se v ní s dost traumatickými věcmi z dětství, které jsem si zavlekla do celého života. A už se mi snad podařilo je setřást. Zároveň by to ale mělo mluvit obecně o sadismu a sklonech téhle společnosti k násilí a nenávisti. A slovenština jednoduše proto, že ten text se mi dral do hlavy slovensky. Větší část mé rodiny jsou Slováci. Asi pro mě bylo snazší tohle téma vyndat v cizím jazyce.

Nějakou dobu jsi hrála sama nebo v duu, teď už máš docela dlouho kapelu. Tvoji spoluhráči jsou taky Stinka – a nebo jen její doprovod? Ptám se, protože je docela střídáš.
Dobrá otázka. Teď mám dojem, že fungujeme víc jako kapela. Obecně je to samozřejmě těžké říct. Zeptej se na to Nicka Cavea nebo PJ Harvey. Jsem prostě songwriter, tvořím a žiju tím. Přinesu celé album a spoluhráči do toho jen společně se mnou udělají svoje party, takže je to asi stále hlavně na mně. Tohle je u Stinky zatím dost konstantní a odvíjí se to i od autorství textů. Ale výsledný zvuk alba by samozřejmě bez kapely byl úplně jiný. Bez kluků by to mělo o dost menší grády! Vždycky mám v hlavě orchestr, už při skládání, takže na čistě sólo projekt mě neužije.
A co se týká střídání spoluhráčů, to je spíš logický důsledek faktu, že spolupracuju převážně s hodně mladými lidmi. A ti sami taky tvoří a mají velký potenciál – logicky se mnou proto nezůstanou napořád. Snad je to obohacení pro obě strany. Učím se od nich, možná i oni ode mě. A ve chvíli, kdy už si nemáme, co předávat, můžeme ten muzikantský vztah ukončit. Někdy musíme, jako třeba při dlouhodobé nevěře v manželství… Potkávám spoustu úžasných hudebníků. Jsem otevřená změnám a novým přístupům k hudbě, i když mám svoji poetiku a jsem docela tvrdohlavá. Ale převažuje nekonečná zvědavost.
Další věc je, že asi do toho spoluhráčům dost mluvím. Nemám třeba ráda sólování nebo mnoho zbytečných tónů, nesnáším naučené figury, mám třeba doslova alergii na některé jazzové postupy, někdy taky preferuju disharmonii, podivnosti a úchylné zvuky. A to je sranda, než si to sedne. V tom oceňuju svoje spoluhráče, protože se mnou mívají svatou trpělivost.

Prozradili ti, co je na tom baví?
O tom kluci moc nemluví. Mluví za ně ty nahrávky. Ale třeba teď začínám spolupracovat s novým hudebníkem a ten je hodně sdílný. Řekl mi krásnou věc. „Mám dojem, že už to není moc muzika.“ Zírala jsem na něj, nechápala a on povídá. „Je to teď víc hudba.“ Asi něco jako když Blixa Bargeld mluvil o tom, že by chtěli být řazeni do kategorie vážné hudby…

Na albu hostuje Miloš Dvořáček a dává mu rockový drive. Na koncertech ale bicí nemáš vůbec. Není tak ta studiovka poněkud zavádějící a matoucí?
Miloš to pojal ještě zběsileji, než jsem od něho čekala. Je úžasnej a díky němu se to ještě víc rozhýbalo a roztancovalo. Na mých koncertech ale nebyly v posledních letech bicí nikdy – oproti deskám. Pořadatelé vždycky vědí, že budeme bez bicích. Ale třeba teď na křtu v klubu Kaštan bicí budou a patřičně si to užijeme. A od dubna začínáme spolupracovat s jedním neméně geniálním bubeníkem. Snad to klapne, nechci to zakřiknout. Důležitý je upřímně říct důležitou věc. Kapela s bicíma už je drahá záležitost, i logisticky, a pořadatelé se někdy ptají i na bubeníka. Když se ale dozvědí, o kolik by se navýšily náklady, nejdou do toho. Takže se zatím držíme při zemi a jezdíme jako trio.

Část dvou skladeb jsi nahrávala s věhlasným Stevem Albinim v jeho studiu. Jaká to byla zkušenost a setkání? Přemýšlel jsem, že já bych se asi v jeho přítomnosti styděl hrát i byť jen jeden akord…
Styděla jsem se pekelně. Ale nechal pro mě naladit grand piano, takže jsem to musela dát a ustát to. Je to skvělej chlap, moudrý, vtipný, příjemný, trpělivý a ke všemu je to fešák. A dělá výborný kafe! Ale fakt výborný. Fluffy coffe. Najdi si to na youtube. Věřím, že se tam ještě někdy dostanu. Electrical Audio je taky nádherný prostor a nahrávat do pásu je velká věc. Měli jsme se tam jako v bavlnce. Nehnul se od práce, makal, ani nejedl. Všichni unavený a on na sobě nedal nic znát. Všechny zkazky o jeho aroganci se ukázaly lichý. Do studia přijede ráno na kole, sundá vaťák, utře zablácený brýle, natáhne montérky a jde pomáhat na svět hudbě.

 

Jak k tomu došlo, že ses tam vůbec dostala?
Docela dlouho jsem váhala, jestli tam mám letět, bojím se létat, mívám hnusný kolapsy ve vzduchu. Ale díky tomu, že jela i ségra Maruška, jsem to dala. A při odletu jsem bulela jak želva. Chicago je nádherný. Celé to vzniklo vlastně díky mýmu velkýmu příteli Rorymu Hincheymu. Jeho kapela Alpha Strategy tam nahrává svoje desky a Rory mi nabídl, abych jim tam pomohla s produkcí, zvukem nebo tak, že mě zvou. Nic takového vůbec nepotřebovali, byli geniální, totální profíci. Hodně roků jsem jim pomáhala s různými věcmi, když byli v Evropě, koncerty, výlety, když je potřeba, spí u mě. Taky u mě skladovali dlouho hodně věcí atd. atd. Takže jsem ten výlet i to nahrávání tam dostala jako odměnu. Sama bych si tak drahé studio nikdy nemohla dovolit, ani cestu tam. Prostě přátelství. Teď i to moje Neviňátko budou křtít Alpha Strategy s námi. Jedou třicetidenní tour po Evropě a završují ho právě v Praze.

Většinu alba jsi ovšem nahrávala s Ondřejem Ježkem, kterému jeho kamarádi s oblibou přezdívají „český Albini“. Jiný bonmot pak praví, že „Albini je takovej americkej Ježek“. Ty asi jako jedna z mála můžeš srovnávat…
Hahaha, super. Měli by spolu jít na pivo a ukázat si studia. Mám tušení, že se to jednou stane. Takovýhle tušení se mi plnívaj… To by byly potoky vět o kytarách, mikrofonech, technickým vybavení studií, po páté větě by tomu běžný smrtelník nerozuměl. Možná by si pokecali i o komiksech, skejtech nebo o pokémonech nebo o kapelách s divnými názvy. Popravdě, něco na těch bonmotech je! Ondra Ježek je prostě skvělej a já se bojím jít jinam. Lidsky mi to sedne, i hudebně. No a pak taky… Ondřej mi nenutí metronom a neříká mi, že to frázuju nějak jinak, než by „se to mělo“.

Jak moc nyní budeš hrát starší písničky? A chystáš se třeba některé dříve „akordeonové“ hrát jinak?
Spíš ty staré hrát nebudu, dvě nebo tři se možná předělají. Ale základ teď je koncertně Neviňátko. Takže o dost větší kravál a energie. K akordeonu se vrátím jinak a později. Až nazraje čas. Ale často se mi ozývají lidi kvůli sólohraní s akordeonem. Pokud je to menší akce jako vernisáž atd., tak ráda přijímám pozvání. Ale celý akordeonový koncert už ne. Vždyť taky alba vyšla 2013 a 2015. A musím se nějak vyvíjet. To je logické.

Většího uznání se ti zatím asi dostalo jako spisovatelce. Jak ten čas mezi literaturu a hudební tvorbu dělíš? Máš v tom nějaký systém?
Ono je sláva a uznání záležitost na jednu noc. Polechtá, potěší, pokonejší a nazdar. Letíš a jde další houska na krámě. Takže o ničem. Psaní a hudba… Jde to ve vlnách, teď jsem žila hudbou. A pomalinku si dělám prostor a čas na knížky. Ale u těch chyběj pokaždé finance ještě víc než u muziky.

Píšeš teď něco?
Píšu dvě knihy. Pod zákonem. Taková Lolita naruby. A knihu povídek Parazit. Ještě letos by to mělo vyjít, ale uvidím, jak to budu zvládat. Potřebovala bych se na měsíc izolovat od světa. Jenže to je hrozně těžký… Nechci zanedbávat rodinu, což někdy asi dělám.

Podílela ses i na novém překladu Walta Whitmana. Jak ses k tomu dostala a jaké na to jsou ohlasy? Chystáš se na něco podobného dalšího?
Whitmana jsem četla jako jedenáctileté děcko. Už tehdy mi učaroval. Asi nebyla náhoda, že se na mě obrátil Ondra Skovajsa, český odborník na Walta a whitmanián, když se to chystalo. Má rád moji literaturu i hudbu. A mám tu čest být kmotrou jeho synáčka. Známe se z bohemistiky z fildy, kterou já jsem ale nedostudovala kvůli tvorbě a lenosti a fakt obřímu odporu k sezení u stolu a PC.
Ohlasy byly veliké a skvělé. Až jsme byli s Ondrou Skovajsou zaskočení. Taky se to pořád prodává a nakladatelství Malvern jsme tím překladem nezruinovali. No a byli jsme díky tomu v Německu a teď zase bude nějaká whitmanovská akce. No a taky se Walt dostal na nové album. Od kterého mě taky rok zdržoval. Takže to má za trest (smích). Skladbička Na pobřeží je velmi erotizující text Whitmanův. Láká mě zase někdy taková práce… ale sama na to nemám erudici.

„Neviňátko je celistvá a přitom pestrá deska, která se nevyhýbá intimitě a temným stránkám bytí,“ píše se v informaci k albu. Dá se těch deset skladeb považovat za zrcadlo své autorky? A kam se od něčeho podobného dá jít dál?
To je zrcadlo jak Brno. A dá se vlézt i za něj. Jako v Alence. Je v tom i něco ze Švankmajera a Jodorowského a Buňuela. Nápady mě táhnou nejrůznějšími směry a musím se přiznat, že už delší dobu mám náměty na tři zcela odlišná alba. Každé úplně jiné. Jedno úplně beze slov. Druhé zhudebnění jistého velkého autora a pak album, kvůli kterému už jsem i oslovila pár hudebníků. Zbývá jen přesvědčit nějakého vydavatele a pak se pustit do práce. Teda práce… Strašné slovo. Smutek z něj jen kape jak hodiny v továrně. Mám radši slovo dílo. Dobré dílo…

Přidat komentář