Uchamžiky

Koncem léta jsem panu šéfredaktorovi nadšeně přislíbil, že až přijde čas, budu ve svém sloupku reflektovat téma čísla věnované sedmdesátinám mého oblíbence Neila Younga. Vedl jsem to v patrnosti, ale nesledoval přiliš kalendář. Jen jsem si vždy kryl záda s uzávěrkou. A pak mi do schránky přišlo prosincové číslo, které to rozčíslo: „Jé, ono už to bylo teď!“ Zase jsem něco prošvihl. Ale pak jsem si řekl, že slib je slib. A Young je Young. Nikdy není pozdě, přece.
Psát sloupek na téma, kterému bylo zasvěceno předchozí speciální vydání má své nevýhody (už je celkem „vystříleno“), ale i výhody. Hlavně tu, že víte, co psali ostatní, tak to nebudete zbytečně opakovat. Navíc jako sloupkař mám oproti svým kolegům, opravdovým publicistům, tu výhodu, že můžu být osobní. A s Neilem to jinak nejde.
Jak to tak bývá, nejsilnější „náraz“ s výrazným umělcem bývá první setkání s jeho tvorbou. Což pro mé setkání s Youngem (pravda, trochu jednostranné) platí naprosto. Vidím to jako dnes, maximálně včera. Rok 1990. První svobodný rok, první CD přehrávač v domácnosti. Dvě klíčové události mého života. Kanály pro poznávání hudby se otvírají a já se snažím nasávat, jak jen to jde. Na jednom z koncertů mi kamarádka Pavla Smetanová, která dnes žije s rodinou na řeckém ostrově Korfu a vydává úspěšné knížky, v nichž využívá svůj vytříbený ostrov-vtip, říká, že má ráda Neila Younga (poté, co jsem jí doporučil Bowieho). Malinko jsem se možná ušklíbl. Protože jsem si ho samozřejmě spletl s Paulem Youngem (Senza Una Donna tenkrát vyhrávalo z kanálu OK3 každou hodinu). Brzy nato jsem se ale dostal k Popronem čerstvě vydané Ragged Glory. I když už jsem věděl, že to tedy není Paul, obal zachycující partu nějakých farmářských country-rockerů na mě kdovíjaký dojem neudělal. Ale nedalo mi to a dal jsem CD do přehrávače. A pak to přišlo. Z repráků se to začalo valit „jako hurikán“! To byl začátek mého obdivu a fascinace Neilovou klikatou dráhou, která mě nepřestala bavit dodnes. Přišly další milníky. Namátkou Rust Never Sleeps, After The Goldrush, Le Noise, Freedom i zatracované Trans. Trapas s Paulem byl brzy zapomenut a u Pavly jsem si napravil reputaci tím, že jsem jí na kazetu nahrál Hunky Dory a Ziggyho Stardusta. Oboje se jí moc líbilo, i když je možné, že se coby jazzová fanynka napřed domnívala, že mluvím o Lesteru Bowiem.

Přidat komentář

1 komentář u „Uchamžiky