UNAVENÉ BLUES LANGSTONA HUGHESE

„Od Langstona Hughese jsem očekával všelicos jiné, jen to ne, že umře,“ pravil kubánský básník Nicolás Guillén na jaře roku 1967, kdy se světem rozletěla zpráva o skonu zřejmě nejvýraznější postavy afroamerické poezie první poloviny 20. století. Autor nesmírně realistických veršů o porobě, smutku, vzteku a vzdoru však ve skutečnosti nikdy neodešel. Ačkoliv od jeho smrti uplynulo už půl století, Langston Hughes je stále citován a čten. Jazzmanům po něm zůstalo The Weary Blues, podložené hudbou Charlese Minguse. Dodnes obdivujeme Langstonovo Backlash Blues v podání zpěvačky a pianistky Niny Simone. Bez Hughesových básní v kongeniálním překladu Jiřího Valji nebylo by modrého období Josefa Kainara, Pavel Kopta s Jiřím Šlitrem by nesložili Černou Jessii, Jiří Suchý zase „Černýho nebožtíka“ čili Blues na cestu poslední. A Vladimír Mišík by svým letenským švihem nemohl jamovat na starou známou notu: „Šel jsem si sednout k řece a koukám, jak vlny jdou…“

Dvanáctého října 1942 byla pod mostem v Meridianu ve státě Mississippi objevena zlynčovaná těla dvou černošských teenagerů, Charlieho Langa a Ernesta Greena. Den předtím je kámoši místního KKK (Ku Klux Klan – zvuk, jako když nabíjíte pušku) vytáhli s požehnáním šerifa z vězení, kde se kluci ocitli kvůli tomu, že údajně přepadli a znásilnili třináctiletou bílou dívku, když šla domů ze školy. Byli odsouzeni bez spravedlivého procesu a po mučení, jež se podle zdejších strážců zákona nikdy nestalo, hozeni do klikaté řeky Chickashaway. Most, kde se toto vše událo, byl už v minulosti dějištěm čtyř podobných masakrů. „Nenechte si od nikoho namluvit žádné bludy,“ přesvědčoval šerif přišedší zástupce tisku ze severu Spojených států. „Ani jsme se jich nedotkli.“
Následující ráno v New Yorku odložil Langston Hughes noviny a začal psát. Úspěšný básník a prozaik, přirozený vůdce uměleckého a vůbec kulturního hnutí, známého jako Harlemská renesance, se v otázce nezákonného jednání s afroamerickými obyvateli USA – jeho soukmenovci – dost dlouho držel zpátky. Ve dvacátých a třicátých letech se spíše snažil probouzet jejich hrdost, přivést je nazpět k vlastním tradicím, znovuobjevit sílu blues. S vypuknutím druhé světové války však většina „barevných“ v Americe právem získala pocit, že boj za svobodu jiných národů je sice OK, ale pro své občany jiné než bílé rasy toho vedení „země svobody“ příliš nedělá.
Langston Hughes se chopil pera a zvolna kladl řádku za řádkou: „Je jedna hořká řeka, co Jihem protéká. Už dávno mám její žlučí ústa povleklá. Je jedna hořká řeka, bahnitá, špinavá. Už dlouho se z ní šíří v mé krvi otrava. Pil jsem z té hořké řeky a na jazyku mém je krev chlapců zlynčovaných na mostě železném a naděje utopené v proudu jak hadi syčivém, kde jsem pil z hořké řeky svůj zardoušený sen…“
V Cafe Society, prvním newyorském klubu, kde spolu černí a bílí seděli u jednoho stolu, zpívala Billie Holiday v písni Strange Fruit o divném ovoci visícím ze stromů na galantním Jihu. A impozantní černošský pěvec, herec a vysokoškolsky vzdělaný atlet Paul Robeson trhal Broadway na kusy svým pojetím Shakespearova Othella. Postupem času získá jak Robeson, tak Hughes pověst Stalinova slouhy. Jistě, oba toho řekli a napsali až hanba na adresu sovětského chápání míru, zdánlivě hodného následování a ve skutečnosti plného překročených mrtvol. A oba měli tentýž důvod: přesvědčení, že v Sovětském svazu se podařilo skoncovat s rasismem. „Dobrýtro, Stalingrade!“ halasí Langston v třiačtyřicátém ve sbírce Poslední bašta Jima Crowa, což bylo označení pro jižanské rasisty. „Jsi ode mne vzdálený půl světa, ale když duní tvá děla, duní pro mě – a pro každého, kdo žije nesvobodně.“

VŽDYCKY, KDYŽ JEDE VLAK, MÁM TOHO TADY DOST
Hughesova „pokrokovost“ a jeho příklon ke komunistické ideologii paradoxně způsobily, že mohl blahodárně působit na poválečnou českou kulturu. Vše, co se týkalo černého lidu, bolševik jakž takž trpěl – šlo přece o naše utlačované bratry. A tak se k českému čtenáři poměrně záhy dostala velká část Langstonovy poezie, ale i prózy. Začalo to v roce 1950 výborem Mladé Fronty O Americe zpívám a pokračovalo o rok později knížkou povídek To jsou bílí. Tahle útlá kolekce ohromně drsných příběhů s bílou kápí na obalu měla veřejností otřást. A také otřásla – dokonce natolik, že v prorežimním doslovu cítil editor potřebu poněkud nezvykle zaprotestovat: „Jako nedostatek musíme Hughesově knize vytknout to, že nám neukazuje ani jediný opravdu kladný typ z řad bílého obyvatelstva zejména dělnické třídy USA.“
V povídce To jsou moje blues dal autor do kontrastu postavu nadané černošské pianistky a její mecenášky, jež by si velmi přála, aby se jí dobrá vůle vyplatila. Součástí boje proti rasismu musel být i boj proti paternalismu, jenž ovšem – jak podotýkají historikové – znamenal důležitý mezičlánek ve vývoji vztahů mezi bílými a černými Američany. A tak v závěru povídky dívka jménem Oceola hraje své blues – „smutné i šťastné, smích a pláč“ – a majitelka důstojného hudebního salonu s liliemi v perských vázách s tím nemůže nic dělat. Jen uraženě hořekuje: „Za to jsem utratila tisíce dolarů, aby ses tohle naučila?“
Značný vliv měly verše Langstona Hughese, překládané u nás téměř výhradně Jiřím Valjou, na básníka Josefa Kainara a později též na Václava Hraběte. Roku 1957 spatřil světlo světa výbor z Hughesovy poezie Černoch si zpívá blues, který mapoval sbírku po sbírce celou dosavadní Langstonovu tvorbu. Jiřímu Valjovi (vlastním jménem Josef Bubeník) se zde povedlo vytvořit jazyk adekvátní tomu, jímž umělci Harlemské renesance od dvacátých let dál definovali svá jazzová čtení, dlouho před hipstery typu Kerouaka, prebeatniky, jako byl Kenneth Rexroth, a příslušníky beat generation v čele s Ferlinghettim, Ginsbergem a Diane Di Prima. Mezi nejznámější texty z výboru Černoch si zpívá blues patří básně Černoch hovoří o řekách (pro teoretika W. E. B. Du Boise), Ať je Amerika zase Amerikou (ze sbírky Nový zpěv z roku 1938) a samozřejmě Unavené blues (The Weary Blues). To dalo roku 1926 název první Langstonově sbírce a v roce 1958 taktéž dlouhohrajícímu albu, na kterém básník osobně recituje do jazzových improvizací kontrabasisty Charlese Minguse a pianisty Leonarda Feathera.
Naléhavé apely na společnost, sociálně kritické texty jako Ať je Amerika zase Amerikou se dočkaly důstojného pokračování v provokativních básních LeRoie Jonese (aka Amiri Baraka). Kromě toho však v Hughesově poezii bylo možno nalézt čisté, neředěné blues, respektive jeho literární ohlasy. „Tak smutně zpívá ten železniční most. Smutně zpívá železniční most. Vždycky, když jede vlak, mám toho tady dost,“ píše anebo spíš zpívá Langston v Blues stesku po domově. A někde na pomezí písňového textu a výsostného básnění se pohybující Josef Kainar mu ve svém vlastním Blues o kolejích odpovídá jako ozvěna, jíž nakonec propůjčí hlas zpěvačka Eva Olmerová: „U železničního mostu nad řekou ve vzduchu visí dým a blues. U železničního mostu nad řekou ve vzduchu visí dým a blues. Kdykoli vlak mě míjí, mé srdce teskné je, dívám se za ním a přemýšlím, kam tekou koleje.“

LENIN MRTEV JEST A JEHO TĚLO TLÍ
„Ukradli jste mi má blues – zpíváte je na Broadwayi a zpíváte je v Hollywoodu a zkřížili jste je se symfoniemi a učesali jste je, že se mi už nepodobají,“ hřímá Hughes ve slavné básni Na vědomost obchodníkům s uměním. Více než bílým však byly jeho verše adresovány těm, kterých se utrpení bezprostředně týkalo: Afroameričanům. Ti se museli sami vzchopit, najít svou ztracenou čest a sílu postavit se do nebe volajícímu bezpráví. Už Langston Hughes a po něm především zmíněný LeRoi Jones (a v jiné rovině zase proskribovaný Paul Robeson) tepali v prvé řadě – nepochopitelnou, či naopak naprosto logickou, jak se na to kdo dívá – pasivitu vůči útlaku. „Na jihu spí proti dragstóru, bručí pod náklaďáky a pod kamny, vrávorají skrz a za chumel očí pradávné tajemné noci,“ vypočítává LeRoi Jones v básni nazvané ironicky Odkaz (Lidu blues). „Mračí se opilí, mávají, švihají rukou nebo bičem. Tancují, klečí, napřahují se, nechávají ruku spočívat mezi stíny. Sedí na bobku, když pijí nebo močí.“ Langston Hughes nebyl tak radikální, ačkoliv ani jeho poezii nescházely drápky. Přece jen však ještě chvíli trvalo, než se černošské otázky zmocnili Malcolm X, Černí panteři a demonstranti zapalující ulice v Bostonu po atentátu na Martina Luthera Kinga. Ovšem nemylme se: když Langston přirovnával Lenina k Johnu Brownovi (masového vraha k pošahanému radikálovi), měl k tomuto anarchismu už dost blízko.
Rodák z Joplinu ve státě Missouri se přes nejrůznější povolání – od cídiče plivátek přes dělníka na nákladní lodi až po hlídače a umývače nádobí – vypracoval nejen ve významného literáta, ale i v jedno z důležitých jmen, jehož slovy se zaštiťovala mírová hnutí, hnutí za občanská práva, pacifisté, odpůrci segregace a tak dál. Už roku 1932, kdy dokončil rýmovanou hru o procesu s osmi černými chlapci ve městě Scottsboro, byl Hughes pozván do Moskvy, aby zde spolu s dalšími natočil film o tíživé situaci černochů v USA. Z projektu sešlo (naštěstí, chce se říci), ale cesta dala básníkovi příležitost proputovat řadu míst v Sovětském svazu a ve Střední Asii. Do Ameriky se vracel přes Čínu a Japonsko, odkud byl – stará známá píseň – pro svůj původ vykázán. V roce 1937 se podobně jako Hemingway účastnil v úloze válečného zpravodaje španělské občanské války. Dva roky nato se podílel na scénáři k filmovému muzikálu Way Down South. Učil na univerzitách v Atlantě a Chicagu, získal si mnoho příznivců mezi mladými a napsal dvoudílnou autobiografii.
Počínaje rokem 1943 publikoval v novinách historky Jesseho B. Semplea, obyčejného člověka z Harlemu, glosujícího s typickým nadhledem život kolem něj. Uběhne dalších osmnáct let a v pražském Divadle S. K. Neumanna bude mít premiéru představení Jesse B. Semple se žení. Písničky k této hře napíše dvojice Jiří Šlitr a Jiří Suchý, která nedávno předtím založila svoje vlastní divadlo – Semafor. A jedním z blues, které tu zazní, bude skladba Pět strun. „Pět strun úplně stačí, aby se mohlo hrát, aby ten, kdo se mračí, se mohl začít smát. Když pátá struna schází, no tak to nevadí, člověk si bez nesnází se čtyřmi poradí.“
V tu chvíli už je v Americe dvanáct let k sehnání sbírka Langstona Hughese One-Way Ticket (Lístek jenom tam). A v ní bluesová báseň Sladké je žít, která je přímo esencí tradičního žalozpěvu z Delty: „Šel jsem si sednout k řece, koukal, jak vlny jdou. A potom jsem tam skočil, byl jsem hned pod vodou.“ Až bude klasik českého bigbítu Vladimír Mišík s producentem Hynkem Žalčíkem a skupinou Etc… v létě roku 1979 dávat dohromady své druhé samostatné album, vzpomene si na tenhle nářek, který vyčetl buď z knížky Černoch si zpívá blues, anebo z výboru Harlemský zpěvník, vydaného Mladou frontou v roce 1963. Podloží ho šlapavým bluesovým shufflem a zařadí na úplný konec desky, těsně před Variaci na renesanční téma Václava Hraběte. Kruh se uzavřel. Jen je trochu škoda, že z básně vypadl slogan, který jí dal název a v němž se zrcadlí skutečná povaha blues. Když se vypravěč z nešťastné lásky pokusí utopit, ledová voda ho okamžitě probere a on si uvědomí, že umřít pro ženskou by byla ta největší pitomost, jakou by mohl udělat. „Sladké je žít!“ zvolá. „Sladké jak víno pít! Sladké je žít!“ Jinými slovy: blues není deprese a splín, alébrž řešení, jak to všecko přestát.

PÍSEŇ PRO TMAVOU DÍVKU
Tam kdesi na jihu v Dixie
(kde srdce puklo mně)
můj černý milý visí
u cesty na stromě.

Tam kdesi na jihu v Dixie
(kde zmučené tělo se větrem chví)
já ptala se bílého Krista,
k čemu jsou modlitby.

Tam kdesi na jihu v Dixie
(kde srdce puklo mi)
láska je jenom nahý stín
na sukovitém větvoví.
(Překlad Zdeněk Lahoda)

 

JAZZONIA
Ó, stříbřitý strome!
Ó, blýskavé řeky duše!

V harlemském kabaretu, který září,
hraje jazz šest ušlechtilých tváří.
Tančící dívka hledí nestydatě,
vysoko zdvíhá šaty zlaté.

Ó, zpívající strome!
Ó, blýskavé řeky duše!

Byly Eviny oči
v první zahradě
tak trochu nestydaté?
Byla Kleopatra skvělá
zahalená v zlatě?

Ó, lesknoucí se strome!
Ó, stříbřité řeky duše!

Ve víru kabaretu, který září,
hraje jazz šest ušlechtilých tváří.
(Překlad Zdeněk Hron)

 

UNAVENÉ BLUES
Černoch si broukal k vláčným synkopám,
dopředu i zpět rytmem rozhoupán,
když na piano hrál.
Včera večer kdesi v Lenox Avenue
pod plynovou lampou, zmáhající tmu,
se líně kolébal…
se líně kolébal
k unavené melodii blues.
Rukou ebenovou přejel slonovinu,
rozkvílel melodií klapky na pianu.
Ó blues!
Sem tam houpal se s židlí rozviklanou,
bláhový muzikant hrál píseň drsnou i mdlou.
Sladké blues!
Z duše černých vyrůstáš.
Ó blues!
Hlasem hlubokým, zádumčivou tóninou
černý muž zpíval si, kvílelo piano:
Na světě nemám já nikoho,
                nikoho nemám a jsem sám.
                Své chmury se starostmi
                na poličku naskládám.
Dup, dup, dup, chodidlem tepal zem.
Pár akordů hrál, začal s nápěvem:
Mám unavené blues,
                ale to mi nestačí.
                unavené blues,
                to mi nestačí –
                už mě netěší nic,
                já bych umřel nejradši.
A tma do daleka zní broukáním.
Už měsíc vstal a hvězdy jdou s ním.
Přestává hrát zpěvák, usíná už,
hlavou doznívá unavené blues.
Jako kámen spí, jako mrtvý muž.
(Překlad Jiří Valja)

 

RADOST
Vyšel jsem hledat radost,
útlou tanečnici Joy,
veselou, smějící se radost,
jiskrné oči Joy –
a tu jsem ji našel,
jak táhne řeznickou káru
v objetí řezníka!
Na jakou společnost, na jakou společnost
si ta mladá nymfa přivyká?
(Překlad Jiří Valja)

 

BLUES STESKU PO DOMOVĚ
Tak smutně zpívá
ten železniční most.
Smutně zpívá
železniční most.
Vždycky, když jede vlak,
mám toho tady dost.

Šel jsem na nádraží.
Žal se mi v hrdle zdvih.
Jdu na nádraží.
Žal se v hrdle zdvih.
Ale kde je ten vagon,
co jede na náš Jih?

Stesk po domově, Pane,
tak strašně na mne pad.
Stesk po domově
strašně na mne pad.
Abych nemusel brečet,
ústa se začnou smát.
(Překlad Jiří Valja)

 

DÍTĚ
Alberte!
Slyšíš, Alberte!
Nehrej si na ulici.
Vidíš, náklaďáky
kolem pojedou.
Pojedou, projedou
a tebe přejedou.
Alberte, nehrej si na ulici.
(Překlad Jiří Valja)

 

DOPIS
Drahá Cassie, ano, dostal jsem tvůj dopis.
Včera večer mi jej pošťák dal.
A ty píšeš, proč jsem nenapsal?
A ty píšeš, žes tu hádku nechtěla?
Jak jsem já moh vědět, kams mi zmizela?
A i kdybych věděl – člověka to zjančí –
tak sám ležet v noci na dvojitým gauči.
Jo, tvůj kufr scházel – Tys mi nescházela.
Holka, vrať se – já vím, jistěže bys chtěla.
Třeba nezapomenu a neodpustím,
jen se vrať, kam patříš, přestaň už s tím.
A jestli si myslíš, že jsem byl moc sprostý,
zkusím to už nebýt, mám to v patrnosti.
Nemohu žít s tebou a bez taky ne –
a tak zapomeňme, až se smíříme.
Vrať se domů napéct kukuřičný chleba,
na gauč přehoz můžeš uháčkovat třeba
a ráno mě něžně budit, drahouši,
mne ten starý budík řeže do uší.
Posílám Ti pětku, Cassie, na lístek.
Počkám na stanici.
Líbá Tě
Tvůj Jack.
(Překlad Jiří Valja)

 

KU KLUX
Vyvedli mě
z města kousek výš.
Řekli: V slavnou bílou
rasu nevěříš?

Řek jsem: Jářku, mister,
to je složité.
Budu věřit všemu,
když mě pustíte.

Řek ten běloch: Chlape,
to jsem věděl hned,
že mě budeš ještě
k tomu urážet!

Do hlavy mě třískli,
knockoutovali.
Na zemi pak do mne
všichni kopali.

Jeden zabiják řek:
Negře, polez blíž –
tak co, v slavnou bílou
rasu nevěříš?
(Překlad Jiří Valja)

 

NA VĚDOMOST OBCHODNÍKŮM S UMĚNÍM
Ukradli jste mi má blues –
zpíváte je na Broadwayi
a zpíváte je v Hollywoodu
a zkřížili jste je se symfoniemi
a učesali jste je,
že se mi už nepodobají.
Jo, ukradli jste mi má blues.

Ukradli jste mi taky mé spirituály.
Dali jste mě do MacbethaCarmen Jones
a do všelijakých Swing Mikados
a do všeho, jen ne do ničeho o mně –
ale jednoho dne někdo
vystoupí a bude mluvit o mně
a psát o mně –
černém a krásném –
a zpívat o mně
a uvede hry o mně!

A není pravdě nepodobné,
že je to úkol pro mne!

Ano, pro mne!
(Překlad Jiří Valja)

 

JITŘNÍ BLUES
Netroufám si na myšlenky ráno.
Netroufám si na myšlenky ráno.
V posteli přemýšlet,
hlava by mi praskla hned –
ne, netroufám si na myšlenky ráno.

Netroufám si na vzpomínky ráno.
Netroufám si na vzpomínky ráno.
Včerejšek si přivolat,
nechtěl bych už nikdy vstát –
ne, netroufám si na vzpomínky ráno.
(Překlad Jiří Valja)

 

SLADKÉ JE ŽÍT
Šel jsem si sednout k řece,
koukal, jak vlny jdou.
A potom jsem tam skočil,
byl jsem hned pod vodou.

Vyplul jsem a začal vzlykat!
Vyplul jsem a spustil křik!
Kdyby voda nebyla tak chladná,
byl bych už nebožtík.

Ale bylo
tak chladno v té vodě!
Tak chladno!

Vyjel jsem šestnáct pater
a koukal Bohu do oken.
Myslel jsem na své děvče
a váhal se skokem.

Stál jsem tam a začal vzlykat.
Stál jsem tam a spustil křik.
Kdybych nebyl tak vysoko,
byl bych už nebožtík.

Ale bylo tam
tak vysoko!
Tak vysoko!

Tak asi budu žít dále,
nezbývá, než abych žil.
Pro lásku bych třeba zemřel –
ale pro život jsem se narodil.

Můžete mě vidět vzlykat,
slyšet mě, když spustím křik –
má milá, jen se vztekni –
nebude ze mne nebožtík.

Sladké je žít!
Sladké jak víno pít!
Sladké je žít!
(Překlad Jiří Valja)

 

Přidat komentář