UNITED ISLANDS OF PRAGUE

Praha, Kampa, Střelecký ostrov a Janáčkovo nábřeží, 25. a 26. 6. 2021

Zdá se, že se letní ostrov mezi vlnami čínské chřipky daří dobře využít. Také 18. ročník Spojených ostrovů pražských, byť s dramaturgií omezenou výběrem zahraničních účinkujících z „blízkého a zeleného“ okolí, působil málem jako ze „starého“ světa. Byť realitu připomínaly kontroly očkovanosti či testovanosti návštěvníků před vstupem ke scénám. Euforie vyvolaná už jen faktem, že se člověk pohybuje volně ve festivalovém prostředí a kolem hraje muzika, spolu s návratem akce na ostrovy pražského centra, dokonce lehce připomínala euforii ročníku prvního, oslavujícího vstup ČR do EU. I když od té doby se nám několik politiků postaralo v EU o slušnou ostudu, United Islands zaplaťpámbu zůstávají festivalem spojeným & evropským.

O možná nejlepší páteční vystoupení se postarala vídeňská písničkářka, akordeonistka, kytaristka a ukulelistka Alicia Edelweiss v doprovodu subtilní hráčky na violu Mihoko Ikezawa a razantnější cellistky Joany Karacsonyi. Někdejší buskerka se ctí vystřihla covery Toma Waitse (Innocent When You Dream) a CocoRosie (Animals), nejzábavnější byly ovšem její vlastní písničkové příběhy. Například: „Dostopovala jsem Evropou do Portugalska a za byt a stravu pracovala v jednom hostelu. Trpím fóbií z hmyzu, ale chyběli mi kamarádi, publikum… Tak jsem si s těmi švábíky nakonec užila skvělé časy,“ uvedla písničku The Cockroaches And Me, ódu na přítulné hmyzáky a výzvu k „zastavení jejich diskriminace“. Franz Kafka by měl radost. Zdaleka ne vše však byla legrace či potrhlost, vždyť i švábí píseň pojednává vlastně o smutku a samotě. Ostatně zdánlivě křehká bytost Alicia si na akordeon nalepila cedulku Komplett im Arsch (všechno je v p…). K tomu si přičtěte hudbu někde mezi vídeňským valčíkem, minimalismem a samorosty typu Björk.

Interesantní set předvedlo i drážďanské duo Ätna. Interesantní jak vypjatým a nejen po technické stránce výjimečným zpěvem Inéz Schaefer-Kappenstein, tak kombinací „hi-tech“ elektroniky třeba s „lo-fi“ zvuky dětských hraček. Nebo kontrastem hudby dramatické, klouzající až někam k dark wave, s humorem a inteligentním elektropopem.

Z „překvapení na scéně Reflexu“ se vyklubal Marek Hlavica v projektu vystavěném na repertoáru z odkazu Petera Jurkoviče, ale i Petra Skoumala a dalších, ve kterém figurovali např. členové Motion Food. Což samozřejmě nebylo překvapení nepříjemné.

V sobotu se hodně zajímavého dělo na scéně ČRo Jazz. TRIPlay (kytarista Kryštof Tomeček, klávesista Jan Uvira a bubeník Marek Urbánek) se hlásí k fusion, ale nečekejte, že by tlačili funkové nebo rovně rockové groovy. Naštěstí nikoliv, fusion tu označuje spíše elektrický sound, s basovými linkami hranými na Moog nebo na kytaru prohnanou přes oktaver, ale rytmická struktura skladeb je pestrá a členitá, tempa spíše baladická. Mladé slovenské duo Kristin Lash & Jakob Grey (tedy Kristína Mihaľová, možná si ji vybavujete z pražského kvarteta s Jiřím Levíčkem, Rasťou Uhríkem a Jiřím Slavíčkem, a kytarista Jakub Šedivý) se pohybuje mezi celkem, ehm, standardně pojatými standardy, včetně učebnicově vedených scatových improvizací Kristíny, a vlastní písničkářskou, dejme tomu folk-jazzovou tvorbou. Možná nikoliv výjimečná, ale zato velmi příjemná a technicky brilantně zvládnutá muzika. Za hlavní hvězdy scény bylo energické polské elektro-jazzové kvarteto Błoto, podle vlastních slov reflektující nervní hudbou témata jako „růst netolerance, nacionalismu, policejní brutality, rozporů mezi sociálními skupinami a hroucení struktury právních států“. V jejich setu na UI ovšem zbylo hodně místa pro hudební humor i (sebe)parodii. O tu se staral třeba saxofonista a hráč na ewi zvaný OlafSaxx s batůžkem na zádech a „crazy free“ improvizaceni střídanými s „rozpočítadlovými“ melodiemi.

Snivá, vílí povaha hudby Moonshye se nevytratila ani na křižovatko-asfaltové scéničce na Janáčkově nábřeží. Výraznou oporu písní představoval doprovod Pavla Šmída, zvláště v momentech, kdy rozezněl elektrifikovanou mbiru. Bára Zmeková nechala volný průchod radosti z obnoveného koncertování, ale není pravda, jak jsem zaslechl v davu, že by rozhihňané uvádění písní rušilo jejich vyznění. Naopak, ona veselá familiárnost jen umocnila sílu písní jako je zvláště vydařená smuténka Svatojánská noc s působivým vícehlasem celého Bářina tria. Dobrý dojem zanechala i dle PR informací dívčí (na koncertech doplněná o dva pány, „chytače beatů“ a baskytaristu) krakovská, poeticky popová kapela Lor. Nebo trio Aggregat ze severoněmeckého Lübecku neboli Bukovce, spojující elektroniku s violoncellem a taneční beaty s minimalismem: mezi svými inspirátory ostatně pánové jedním dechem jmenují Philipa Glasse i Kraftwerk.

Pokud máte pocit, že jste byli na úplně jiném festivalu s jinými kapelami, je to v pořádku. Pořadatelům se podařilo nabídnout široké žánrové spektrum včetně elektronické taneční muziky a DJs, hiphopu a popu. Ovšem výběr „popisovaných“ interpretů se řídil mým subjektivním vkusem, který by se snad mohl překrývat s vkusem čtenáře UNI. Důležité ovšem je, že i muzika, která zatím působila roztomile naivisticky (německý indie rocker Shelter Boy, na trio rozšíření indie popoví něco něco, odzbrojující písničkářka Amelie Siba) nebo mainstreamově, byla vlastně naivní nebo mainstreamová tím nejsympatičtějším způsobem, vybraná dramaturgy s dobrým vkusem. A mezi ostrovany vládla dobrá nálada.

Přidat komentář