Jaap Blonk nás na své improvizátorské sérii zásobuje „otevřhubovskými“ rešeršemi docela pravidelně, ale je naštěstí značně proměnlivý ; záleží na tom, s kým se dal právě do holportu, zda s Tomomim Adachim, Ingarem Zachem a Ivarem Grydelandem, Matsem Gustafssonem a Michaelem Zerangem či Majou Ratkje (záměna za další přizvukovače je nabíledni). Tentokrát si ke spolupráci pro nahrávku z berlínského Tonlaboru (z března 2018) přizval Ute Wassermann, dámu, která v ohledu vymýšlivého vokalizování patří k nejžhavějším, a Michaela Vorfelda, ú(s)porného perkusistu, jenž je naprosto precizní. Anotace praví, že tato trojka je virtuózní, s čímž nelze nesouhlasit, pouze je nutno identifikovat, jak jejích třináct eskapád konkrétně dopadá. Vokalisti se prostě vynoří, vyzurčují, repetají, překřikují se i zakřikují, piští, vrdlouhají, vrkotají, mulisují a exhibují. Potom zase zablafují, rozparádí se do výřevnosti, vřeští, výhrůžní se strašidelným vytřešťováním, haptají, posténávají, rozv(í)rňují se, kuňkají a vyhrkávají. Načež dvojbreptají, předhánějí se, kdo bude razantnější nebo vynalézavější, vyhrkávají, vyreptávají, vyjektávají, zalykají se, prozpěvují, ale snad v jejich projevu není obvyklá ani nota, vše se dere kupředu v neustálém zvukovém potýkání. Ale pak se pro změnu rozcvrlikají, vrkají, vábničkují, vydřidušní, roztopášní a paškudní, utrhují se na sebe, uždibují zvukové špetky, z tralaláčkování vyprsknou do zarputnostnění nebo hajdaláckého vrtošení a potrhlého protrhování. Nedosti na tom; čeká nás náhončivé proděsňování, zrůdněné dohučování, povykování, mrckování, vyzuřování a provolávání. Z prohekávání či vyžalňování ještě spějeme do rozjíveného breketání, podivňování, ťunťání, valibuckého záchvatnění, zaždímávání a třasořitkování. Takhle se za pomoci elektroniky, prostrunění, whistlování, kdejakého nabuzování probalancujeme nebo také proklestíme celým albem od nevrlosti k posměšňování, od jančení k hlemejždění. Kdybychom Blonka neměli, musel by nám ho předepsat lékař, to si zareceptisujte.
Kontrans, 2019, 55:03