UŽ JSME DOMA: Kry

Strom zpravidla neroste daleko od spadeného jablka. Písničkář a básník Jakub Čermák se na svých albech GravitaceNeboj jasně společensky vymezil. Nyní přichází jeho otec Miroslav Wanek s podobně nekompromisní deskou, plnou obecných pravd („Jsou věci, jež nemusí do duše nikdo zvát – vchází bez ptaní. A my jako ovce jim lhostejně sloužíme“) i varovných metafor („Smetí nechtěné […] míří do moře k divné závoře, dál už nemůže dál“). Přitom kapela Už jsme doma vše zasadila do kontextu koncepčního, monotematického alba, které svou „přírodní poetikou“ tvoří pandán k minulé, neméně silné desce Jeskyně. A tak jako na minulém albu posluchač mohl žasnout nad silou veršů „Propast může být pohostinná / Jen to vykládejte propasti“, tentokrát jsou hybateli děje kry, které „že tají, tají potají“, vločky, z nichž „jedna se pod druhou stydlivě skrývá“, nebo mráz, který „ví, že led něco chystá“.

Personifikace přírodních dějů zde není samoúčelná. Síla alba však nespočívá jen v geniálních metaforách, do kterých Wanek skryl obraz našich slabostí a třeba naší neochoty pomáhat bližním, kteří pro jsou pro mnohé z nás jen „živým smetím“. Jak je u Už jsme doma dobrým zvykem, originální poezie se tu organicky pojí s hudbou, která je ve spodních proudech dravá a ostrá, zatímco ve výškách si naléhavá trubka Adama Tomáška konkuruje s kapelníkovým hlasem, který do svých dlouhých samohlásek vkládá pořádnou dávku emocí. Mimochodem kontrast mezi zdánlivě monotónním zpěvem některých slok a razancí refrénů k UJD patří dlouhodobě, ale ve spojení s potřebou vykřičet do rozjitřené doby aktuální téma ještě posílil.

Kry trvají standardní třičtvrtěhodinku. Přesto by se o nich daly psát disertace – o umění složit koncepční album; o umění dodržet jednotu tématu i stylu a přitom neuhnout od originální poetičnosti; o umění říct, co si myslím, aniž bych se zpronevěřil své umělecké minulosti a osobní integritě. Pro mne zatím česká deska roku.

 

Indies MG, 2018, 46:36

 

 

Přidat komentář

1 komentář u „UŽ JSME DOMA: Kry