Valné hromady a jejich pražské obdoby 1981–983

Byli jsme pozváni na druhou Valnou hromadu, přehlídku brněnských nezávislých kapel. Tuhle akci zorganizoval Petr Werner a jeho žena Zina. Oba byli členy Jazzové sekce, 
a když snahy o uspořádání X. a dalších Pražských jazzových dnů končily neúspěšně, začali vyvíjet aktivitu samostatnou. O něco později se k nim přidala ještě Lenka Zogatová a spolu dokázali Valné hromady táhnout na poměry neuvěřitelně dlouho. Až do vystoupení první kapely jsem netušil, že se tenhle koncert stane jedním z mých největších hudebních zážitků osmdesátých let. Vše, co se na Valné hromadě událo, byl jeden nádherný sen. To, že se nám povedla premiéra, bylo vedlejší, neboť jsem poprvé uviděl a uslyšel několik kapel nové brněnské alternativy. Byl jsem překvapen, šokován, unesen, moje nadšení neznalo mezí!
(Mikoláš Chadima v připravovaném druhém dílu knihy Alternativa)
Mikoláš Chadima hrál Krokodlaka na Valné hromadě 22. května 1982. Není divu, že byl nadšený: nastupující vlna brněnských alternativních kapel do značné míry přímo navazovala na to, co dělal on sám. Třeba Odvážní bobříci měli velmi blízko k tomu, jak hrálo Extempore v období Zabijačky a převzatých punkových písniček: úderný zvuk, jednoduché, ale výrazné melodie, drsné texty. Další skupiny čerpaly spíše z jiných inspiračních zdrojů, ale celkově se tvůrčí atmosféra velmi blížila snahám pražských alternativních hudebníků. Brněnské party přitom v lecčems byly ještě osobitější a odvážnější.
To, co jsme v Brně dělali, samozřejmě nevznikalo z ničeho,“ vzpomíná dnes Petr Randula za skupiny Třírychlostní Pepíček. Znali jsme nahrávky Plastic People a jiných undergroundových kapel. V roce 1981 k nám na koleje začal jezdit Mikoláš Chadima, tehdy ještě s Extempore – to bylo období Velkoměsta. Mikoláš tehdy měl v Praze dost problémů a byl rád, že v Brně našel vděčné publikum. Extempore hrálo opravdu výborně, koncerty měly skvělou atmosféru. A ještě tu byl jeden důležitý vliv – moderní vážná hudba. Alois Piňos dělal výborné pořady v Divadle hudby, tam jsme se potkávali s mnoha lidmi, kteří pak vystupovali na Valných hromadách.
Mikoláš Chadima: „Mým favoritem se stala kapela Ještě jsme se nedohodli. Parta chlapíků v černých oblecích s rudým karafiátem v klopě hrála zvláštní muziku, něco mezi raným Zappou a Captainem Beefheartem, kterého ovšem tehdy ještě nikdy neslyšeli. Prkno osazené kobylkou a basovými strunami, podobné Křečanovu ,chlebu‘, nahrazovalo bezpražcovou basu a jednou nebasovou strunou i kytaru. Velmi, velmi mně to bylo blízké! Zpěvák Petr Liška deklamoval skvělé texty jako opravdový režimní funkcionář. Přitom stál za rudě potaženým pultíkem, který se dal někde v koutě pódia najít ve většině sálů. Stydlivý většinový autor hudby Standa Filip vyhrával na snímačem osazenou akustickou kytaru krkolomné vzorce, Jiří Macur s druhou elektrickou španělkou do toho přidával další. Charismatický autor skvělých, vtipných, režim drtících, a přitom neuvěřitelně poetických textů, Karel David s basoprknem. Sveřepý Petr Hromádka za bicí soupravou a u perkusí začínající Pavel Fajt. Nádhera!
Mohl jsem se uchechtat i při koncertu Třírychlostního Pepíčka, kde na klávesy hrál Petr Randula, a jen jsem zíral na otevřenost, s jakou drtili dobové poměry nejen dosud jmenovaní, ale i Odvážní bobříci Petra Barši a Ivo Horáka. Zkrátka program Valné hromady byl můj největší hudební zážitek od koncertu Art Bears. Domů jsem jel posednut myšlenkou, že tyhle kapely musím co nejdřív dostat do Prahy. Všude a všechny jsem po návratu domů otravoval líčením toho, jaké úžasné věci jsou v Brně k vidění a slyšení.
Petr Randula: „Název Valná hromada asi vymyslel Petr Werner se svou manželkou Zinou. Já jsem se s nimi v době, kdy ty přehlídky začínaly, ještě neznal. Ale Zina chodila na vysokou školu s Jirkou Prokšem, Wernerova skupina Nukleus hrála u nás na kolejích ten svůj jazz rock. Pak se ukázalo, že Petr má i značné organizátorské schopnosti. Zpětně vzato je až překvapivé, že to mohlo tak celkem bezproblémově fungovat. Nebyly to nějaké podzemní akce, měly oficiální propagaci. Werner na úředníky asi působil seriózně, takže mu to razítko dali. Uměl to vyběhat, bez něho by se to prostě nekonalo. Je zároveň pravda, že každou další přehlídku musel dělat v jiném brněnském obvodu. Každý rok se mu podařilo uspořádat tři nebo čtyři takové přehlídky. Rád třeba vzpomínám na koncert, který proběhl 17. prosince 1982. Tam jsme hráli s Třírychlostním Pepíčkem, byly tam výborné kapely z Prahy – Precedens, Jablkoň, MCH Band s programem Jsme zdrávi a daří se nám dobře. Fungovalo dost úzké souznění.
Petr Randula je z Valašského Meziříčí, od roku 1978 studoval v Brně, tam taky se dvěma spolužáky z Havířova – kytaristou Jiřím Dvořákem a baskytaristou Jiřím Prokšem – na jaře 1982 založil skupinu Třírychlostní Pepíček. V následujícím roce bubnoval ve Sboru hudby a později s Ještě jsme se nedohodli. Prostředí brněnské alternativy bylo pro formování jeho hudebních názorů zásadní: „Už ve Valmezu jsem hrál, ale to byl takový klasický bigbít, moc mě to nebavilo. Neviděl jsem v tom možnost ,prokopat se ven‘ – abych citoval pozdější slova Petra Fialy. Táhlo mě to jinam, ale tehdy pro mě vůbec nebylo snadné najít spřízněné muzikanty. Udělal jsem tedy nějaké sólové nahrávky s elektronikou. Pak jsem v Brně kolem roku 1981 zjistil, že vznikají kapely, které dovedou hrát velice originální věci. To bylo velmi milé překvapení.
Odvážní bobříci – tedy kytarista Ivo Horák, baskytarista Pavel Barša, saxofonista Julek Vaverka a bubeník Tomáš Heisar – před publikum poprvé předstoupili v listopadu 1981. Do září 1982 odehráli jen několik koncertů, měli celkem osmnáct původních skladeb. Vedle ostentativních provokací („Má milá je mrtvá / já to s ní dělám dál“) najdeme v textech i upřímně znějící vyznání alkoholové pasivní rezistence: „To raděj cirhózu / než z páteře mít gumu“. Síla Odvážných bobříků byla v punkové přímočarosti a syrové autenticitě: hudba samotná nic opravdu objevného nepřinášela a interpretace měla k dokonalosti daleko. Když se tehdy Baršův a Horákův spolužák z gymnázia Martin Dohnal pokoušel vystihnout tvorbu skupiny větami jako „vokální linka je mnohovrcholná, o značně velkém ambitu, s časovým opakováním quasitonálního centra“, těžko to mohl vzít za absurdnější konec. Ale právě Dohnala si po rozpadu původní sestavy Odvážných bobříků přizvali Horák s Baršou jako spoluhráče a v březnu 1983 vznikl nový soubor Pro pocit jistoty, který se od původní spontánní party zásadně lišil.
Petr Randula: „V Brně jako by tehdy existovaly dva takové mimoběžné proudy. Hudebníci z artrockových kapel jako Progres 2 byli až příliš v zajetí svého muzikantského myšlení. To, co jsme hráli my, je vůbec neoslovovalo. S lidmi, kteří hráli na Valných hromadách, se potkávali spíš intelektuálové, divadelníci a spisovatelé. Muzikanti, kteří oficiálně vystupovali, prostě chodili do jiných hospod než my. Byly to oddělené světy.
Skupinu Ještě jsme se nedohodli vytvořili v roce 1981 zpěvák Petr Liška, baskytarista Karel David, kytaristé Stanislav Filip a Jiří Macur, bubeník Petr Hromádka. Původně chystali jen recesistické vystoupení na tanečním večírku. Název dostali opravdu výstižný: vznikl tak, že po pravdě odpověděli na otázku pořadatele, jak se jmenují. Hráli hlavně sami pro sebe, zřizovatele ani nehledali, kašlali na kulturní dohlížitele, často uváděli do velkých rozpaků i publikum. Koncertovali zřídka, zato s neobyčejnou vnitřní svobodou. Jako první z představitelů brněnské nové vlny vystoupili Ještě jsme se nedohodli v Praze – a hned si tam získali nadšené příznivce. Bylo to 19. června 1982, koncert na parníku Jazzové sekce se podařilo domluvit velice operativně, až v den konání. Chadima se s Ještě jsme se nedohodli potkal brzy odpoledne na festivalu v Žabčicích, 25 kilometrů jižně od Brna.
Mikoláš Chadima: „Hráli jsme tam první, protože jsme se do šesti potřebovali přemístit do Prahy, kde nás čekal ještě koncert na parníku. Po příjezdu do Žabčic jsem zjistil, že na festivalu hrají i Ještě jsme se nedohodli. Hned jsem se jal Brňáky usilovně přesvědčovat, že s námi musí odjet do Prahy! A tak jsem přivezl kapelu, o které jsem dosud pouze mluvil v superlativech. Jen jsem doufal, že klukům Sekce proplatí aspoň dopravu a nezůstane to na mně. Ale i to jsem byl ochoten riskovat. Stálo to za to. Pražáci tehdy na parníku uviděli a uslyšeli svoji první kapelu nové brněnské alternativní scény a byli překvapeni, nadšeni, šokováni stejně jako já. Výdaje Brňáků nadšený Karel Srp bez řečí proplatil. Po jejich senzačním koncertu jsme nastoupili my, ale nedohráli jsme ani první skladbu. Lodníci, notně vyděšení již tím, co předvedli Brňáci, nám během skladby Krokodlak vypnuli proud. Dali hlášku fízlům, zamířili k nábřeží a všechny ty podezřelé živly za asistence VB z lodi vyhnali.
Trvalo ještě řadu měsíců, než pražské publikum dostalo možnost vidět další nové kapely z Brna. Ale pro brněnskou novou vlnu byl rok 1982 velmi významný – především díky Petru Wernerovi, který fungoval jako organizátor, zvukař i hudebník.
Petr Randula: „Snad to nebylo ani tím, že by se Wernerovi kapely jako Ještě jsme se nedohodli nebo Třírychlostní Pepíček až tak líbily, ona to fakt byla jiná hudba než to, co sám hrál. Nejspíš ze začátku chtěl na Nukleus nabalit další kapely, a protože to byly hodně unikátní party, jejich účast posunula Valné hromady jinam. Bylo samozřejmě hrozně důležité, že to vůbec bylo možné uskutečnit. Najednou jsme měli místo, kde jsme se mohli potkávat. Hrály tam taky mimobrněnské kapely, Atomová mihule třeba. Já jsem se hodně snažil, aby do Brna jezdilo i publikum odjinud. Vždycky jsem nakoupil lístky pro lidi z Valašského Meziříčí, kteří rádi na koncert přijeli. Tohle pak pomohlo i ve Valmezu vytvořit podhoubí, v němž se rodily kapely jako Slepé střevo nebo Sbor hudby.
Když na troskách Odvážných bobříků vznikla skupina Pro pocit jistoty, dominantní osobností se v ní stal Martin Dohnal. Hrál výborně na klavír a už několik let komponoval. Jinou, než vážnou hudbou se však zatím nezabýval. V roce 1986 mi Dohnal řekl: „Kontrabasista a kytarista jsou mými spolužáky z gymnázia. Udržovali jsme spolu jistý kontakt i po ukončení školy, takže jsem věděl, že mají novovlnnou kapelu Odvážní bobříci. Sám jsem k tomu ovšem vztah neměl. Pak se jejich skupina rozpadla a Horák s Baršou chtěli dělat něco jiného. Přizvali si Luboše Malinovského jako bubeníka a v dubnu 1983 jsem se k tomu dostal i já. Týden nato se konalo první vystoupení. V podstatě jsem jen improvizoval na klavír – nebyl to příliš šťastný nápad, nemluvě o realizaci, ale hned potom jsme si řekli, že zkusíme vymyslet něco nového. Já jsem o tom měl určité představy, a tak jsem se stal vedoucím.
Tempově i dynamicky neklidné Dohnalovy příspěvky se vymykaly běžné písňové formě a vzhledem k rafinovanému využívání různorodých kompozičních technik zněly rockovému publiku velmi neobvykle. Intenzivní zkoušení přineslo velké zlepšení instrumentálních výkonů; v tomto ohledu se stal cennou posilou bubeník Luboš Malinovský. Horák za mikrofonem často spíš recitoval, což bylo efektivní řešení jeho přeci jen limitovaných pěveckých schopností. Zvuk Pro pocit jistoty se v lecčems přiblížil tomu, co tehdy v západní Evropě hrály kapely z okruhu Rock in Opposition. Ale ta podobnost byla z větší části náhodná.
Martin Dohnal: „Poznal jsem hudbu Art Zoyd při jejich vystoupení v Brně a slyšel jsem některé další nahrávky podobných souborů, ale nijak systematicky tuto oblast nesleduji. V podstatě mohu říci, že ty korespondence jsou zcela bezděčné. S hudebníky Rocku v opozici nás spojuje vědomí souvislostí s jinými hudebními světy. Třeba právě Art Zoyd evidentně znají celou tu obrovskou tradici, která je za nimi – Debussyho, Ravela, Faurého, Messiaena, Bouleze. Svou hudbu bych neoznačil za fúzi, spíš bych to nazval kontaminací. Vyjadřovací prostředky rockové a vážné hudby jsou velmi odlišné, ale domnívám se, že existují cesty, jak je organicky spojit. Poslech takovéto hudby samozřejmě vyžaduje připravenost a soustředění publika. Právě posluchači alternativního rocku jsou velice otevření nejodvážnějším experimentům a mají přitom velký cit pro rozeznávání hodnot jak v rocku, tak i v artificiální hudbě. Takový nadhled je velice potřebný.“
Pro pocit jistoty publikum pokaždé ohromili nejen svou hudbou, ale i vzezřením. Zvlášť ve smutném roce 1983, kdy byly houfně zakazovány i celkem neškodné kapely, vypadali naprosto neuvěřitelně: pianista s démonickou vizáží šíleného génia, kytarista a zpěvák s dlouhými vlasy jako ztělesnění rockového undergroundu a neméně výstředně vyhlížející kontrabasista. Jen jeden člen vypadal vcelku normálně, naštěstí nebyl za bicími moc vidět.
Kombinace vyšinuté artistnosti, rockové divokosti a okázalého intelektualismu každopádně působila velmi účinně. A nebylo ani třeba slyšet Horáka, jak ve skladbě Informační exploze proklamuje „Oni mají svou kulturu / My máme svoji kulturu“, aby bylo každému jasné, že Pro pocit jistoty a další brněnské kapely skutečně stojí zcela mimo vše, co se může bolševickým funkcionářům zdát přijatelné. Prostě šok nejen na první poslech, ale i na první pohled. Ale i další kapely si dávaly záležet na tom, aby byly na pódiu nepřehlédnutelné.
Petr Randula: „Vizuální stránka pro nás v Třírychlostním Pepíčkovi byla velmi podstatná. Ne že bychom z koncertů chtěli tak úplně dělat nějaké divadlo, ale tyhle prvky to mělo. V Praze jsme měli tři koncerty: 25. února 1983 v Čáslavské, den nato dvojkoncert v Žižkovském divadle. V Čáslavské to vlastně byla Valná hromada, kterou Petr Werner v Praze upořádal za pomoci Jazzové sekce. Hrál tam Sbor hudby, pak takové příležitostné havířovské sdružení, spíš punkové, taky Nukleus. Sbor hudby měl undergroundový repertoár, vycházející ze Zappy a Plastiků – sestava housle, saxofon, basa, já jsem se k nim přidal na bicí. Byli to mladí kluci, potkali jsme se ve Valmezu, ve zkušebně u Petra Fialy. Napřed jsme spolu hráli jen tak ze srandy, ale protože hrát uměli a byli zajímaví, vyjeli jsme na koncert do Prahy. Když to slyšel Mikoláš, říkal: ,Škoda, že tady není Mejla.‘ Se Sborem hudby jsme pak ještě hráli na třech čtyřech soukromých undergroundových akcích. Na podzim 1983 byl konec, ale po 32 letech jsme s Vaškem Košťálem Sbor hudby obnovili, a teď už dva roky zase hrajeme.
Ostře znějící Třírychlostní Pepíček, spojující punkovou syrovost s elektronickými experimenty, fungoval pouze rok. První koncert měl v srpnu 1982, poslední v září 1983. Petr Randula dnes vzpomíná: „Všichni jsme šli na podzim 1983 na vojnu, naposled jsme hráli v Třanovicích pro havířovskou komunitu. Na základě únorového úspěchu v Čáslavské se pak v listopadu 1983 připravila další pražská přehlídka, v Lysolajích. Tam jsem už nebyl, protože jsem musel na vojnu. Vystoupení Slepého střeva v Lysolajích jsem ale s Wernerem domlouval ještě já. Pak mi do kasáren přišel pohled s textem ,Veliteli, úkol je splněn!‘ Tak jsem se dozvěděl, že se koncert povedl.

Přidat komentář