Belgický klávesista, skladatel a producent Dominique Vantomme se pohybuje ve vodách jazzu, rocku, popu i blues (v neposlední řadě spolupracoval i s Louisiana Redem). Pro své reprezentativní autorské album Vegir pak zvolil formu specifické fusion nikoli v klasické jazzrockové formě, ale s řadou přesahů. K tomu si vybral skutečně mistrovské spoluhráče v čele s basistou a hráčem na Chapman Stick Tonym Levinem (jinak oporou kapely Petera Gabriela, King Crimson či Stick Men), jehož vyhrávky jsou zde vskutku pochoutkové, ať už jde o basové figury nebo plně znějící zvukomalebné plochy vícestrunného dotykového nástroje. Pozadu tu však nezůstávají ani Vantommovi krajané – kytarista Michel Delville (mj. člen Machine Mass – viz recenze na jejich album Plays Hendrix v UNI 6/2018) a bubeník Maxime Lenssens.
Hned první skladba Double Down evokuje trochu Earth Band Manfreda Manna, ale v poněkud komplikovanější podobě. Majstrštykem je ovšem hned následující Equal Minds. Začíná jako art rock 70. let, velmi pozvolna přidává nekonvenční prvky, aby se přesně v polovině zlomila do totální psychedelie. Ta až ve třech čtvrtinách zmutuje na chvíli do těžkotonážnější polohy, a nakonec se rozplyne opět v sonické nirváně. Třetí Sizzurp začíná rockově a teprve později se rozpadá na rozličné elementy. Další kusy mají někdy relativně klasičtější podobu fusion, ale přece jen z nich tu více tu drobně vyčouhne nějaká hudební záludnost. Třeba v Plutocracy je to psycho etno přecházející v metaloidní zakončení. Nezřídka se tu najdou i vysloveně lyrické motivy, jindy drásavější hlukové pasáže a speciální roli tu mají i mnohaminutová proplétaná frenetická leckdy značně avantgardně pojatá kytarová sóla. Příznivci dynamického elektrického piana Fender Rhodes si přijdou rozhodně na své, ale i Mini Moog tu má výraznou roli a osvěžením je v protikladu akustické piano. Některé momenty mají tendenci upadat do poněkud klišovitých schémat, ale vždy se to nakonec oživí nějakým neotřelým nápadem nebo postupem.
Moonjune Records, 2018, 74:12