Album v názvu odkazuje na arménskou genocidu a tvůrci se nejednou rýpají v otevřených ranách, přesto si přejete jediné: aby nikdy nedohrálo. S tak povzneseným pocitem se poslouchá.
Zatímco s trvalým podáním ruky mezi Armény a Turky je to pořád všelijaké, aktuálně spíš nemožné, hudební přátelství jen kvetou, ačkoliv ani turecký loutnista Emre Gültekin s arménským hráčem na duduk Vardanem Hovanissianem skepsi ohledně smíření neskrývají. Přibližný termín, možná nechtěně nebo s vědomou ironií, vložili do milostného příběhu písně Germir Bağları: když vesnický blázen požádá bohatého pána o dceřinu ruku, ten ho hned neodmítne, svatbu pouze oddálí do doby, než na vrcholu sopky Erciyes roztaje sníh; což jen tak brzy nebude.
Tam kde končí nepravděpodobnost politické dohody, začíná hudební přemýšlení o budoucnosti, i když to znamená vyrovnat se s minulostí – takhle už podruhé mistrovští hudebníci a zpěváci z rozdílných táborů na akustickém albu přemýšlejí. Nejsou na to sami: v autorských a tradičních skladbách, nelimitovaných arménsko-turecko-kurdskými hranicemi, se ozývají hlasy a nástroje mnoha hostů. Převládá melancholie a melodická tesknota pramenící z úcty, zdůrazněná pomalejšími tempy, a protože obal nabízí překlady příběhů, doceníme zdrženlivou míru patosu a srdceryvnosti. Navrch má hlavně zážitkové muzikantství, třebaže do skladby Karin a hlasu íránské zpěvačky Sepideh Raissadat vložil Hovanissian osobní vzpomínky: z města, dnes známého pod názvem Erzurum, vyhnali Turci v roce 1915 přes čtyřicet tisíc Arménů a v pochodu smrti, mířícím do syrského sběrného střediska Deir ez-Zor, byl také Hovanissianův dědeček, patřící ke dvoustovce přeživších.
Sivas’ Lament představuje instrumentální drama v kostce; asi nejsmutnější okamžik alba, kdy duduk doslova pláče: v roce 1993, během tzv. sivaského maskaru, uhořelo za nečinného přihlížení policie v hotelu zapáleném islámskými tureckými fundamentalisty třicet sedm anatolských intelektuálů.
Muziekpublique, 2018, 57:24