Vein: Vein plays Ravel

S hudbou švýcarského tria Vein jsem se setkal poprvé před sedmi lety, když vyšlo jejich album Vein plays Porgy And Bess. Melodie z této Gershwinovy „lidové“ opery – jak byla pojímána, se s úctou chápou mnozí muzikanti z každé nové generace. Její písně se zařadily mezi standardy, k jejichž melodické a harmonické rafinovanosti se snaží jazzmani různých stylů vždy po svém přidat něco osobitého. Platí to především o instrumentálních formách, pěvce přeci jen svazuje originál. S Vein přišlo překvapení v dalším originálním pojetí. Vein už nahráli nejen řadu triových alb, ale také s významnými hosty svého tria: s trombonistou Glennem Ferrisem, se saxofonisty Gregem Osbym a Davem Liebmanem. Letos přicházejí s hudbou evropského impresionismu – autora, který tento směr obohatil mnoha vybočeními, což přímo nahrává jazzovým improvizátorům chopit se jeho díla obdobným způsobem. Tímto skladatelem je Maurice Ravel (1875–1937). Na jedné straně se Ravel rád obracel ke klasicistní evropské hudbě, na druhé už k nastupujícímu expresionismu. Na Ravela později silně zapůsobila hudba nejen Gershwina, ale také Dukea Ellingtona, na jehož koncerty jej právě Gershwin zavedl v roce 1928 během Ravelova turné po USA a Kanadě. Pro Ravelovu tvorbu byly důležité také jeho kořeny – otec byl Švýcar, matka z Baskicka. Trio Vein hraje od roku 2006, kdy debutovalo albem vlastních skladeb a rok nato albem standardů. Klavírista a většinou aranžér hudby Vein Michael Arbenz a bubeník Florian Arbenz jsou dvojčata, kontrabasista Thomas Lähns má zkušenosti i s klasickou hudbou. Album otvírají tři části Couperinova náhrobku/Le Tombeau de Couperin, jež Ravel napsal hned po konci války v roce 2017 pro klavír na památku svých padlých kamarádů. Michael Arbenz je „ravelovsky“ roztančí s připojenou swingující rytmikou v Prélude. Rozvážně, duši jitřící a ve formě jazzové balady, trio pokračuje ve Forlane a třídílná sonáta končí téměř minimalistickým motivem klavíru střídajícím se s riffy bicí soupravy v expresivní Toccatě. Moderato Blues je z Ravelovy Sonáty pro housle a klavír, už v originále má jednoznačný bluesový podtext. Místo pizzicata houslí v úvodu se této úlohy zhostí Lähnsova basa, ta má také sólo hrané smyčcem legáto. Slavná Pavana pro mrtvou infantku začíná vybrnkáním tématu na struny klavíru a dodá hned v úvodu křehký zvuk starého klavicembala, v němž následně odehraje klavír tuto melodicky nádhernou posmutnělou skladbu. Samostatnou kapitolou alba je přítomnost saxofonů Andyho Shepparda. Na tenora hraje v lyrickém Mouvement de Menuet, v němž během sóla si menuet po svém zdramatizuje a s jeho ¾ taktem by páry francouzského dvora 17. století měly dost potíží. Dlouhé sólo si dopřeje také Michael Arbenz. Do slavného Bolera si Andy ještě přivede další čtyři dechaře: na křídlovku a trubku hraje Martial In-Albon, na sopránsaxofon, altsaxofon a basklarinet Nils Fischer, na trombon Florian Weiss a na další altsaxofon a tenorsaxofon Noah Arnold. Zajímavá je úprava skladby, jejíž účinná a záměrná monotónnost v originálu je zde zjemněna, rozložena do řady chorusů jednotlivých nástrojů. Výsledný dojem – jazzově vítězný. Andy si zde zahraje na sopránsaxofon. Bolero je nejdelší skladbou – téměř sedmnáctiminutovou. Skvělé album končí „dekonstrukcí a rekonstrukcí“ ragtimu ve Five O’clock Foxtrot.

Chalenger/Double Moon, 2017, 58:03

 

Přidat komentář