Vesmírná kapitola hudby Kapverdských ostrovů

a0834826493_10Hudbu Kapverdských ostrovů bude zřejmě už navždy celosvětově zosobňovat zpěvačka Cesaria Evora s melancholickými písněmi morna. Na kapverdskou psychedelii dosud řeč nepřišla a tak zapomenutou éru 70. a 80. let rozezvučenou analogovými syntezátory teď připomíná album Space Echo – The Mystery Behind the Cosmic Sound of Cabo Verde.
Ten bizarní příběh ohledně kapverdské psychedelie zní naprosto neuvěřitelně, až se mu zdráháme věřit, pokud to tedy vůbec jde, poutavost mu ale upřít nelze, to se musí Samy Ben Redjebovi z německého labelu Analog Africa nechat. Sun Ra přece také tvrdil, že pochází z Jupiteru a poslouchali jsme ho s napětím. Ani voodoo praktikované u polárního kruhu švédskou skupinou Goat nás od nadšení neodradilo, takže jak bylo s Kosmickým zvukem z Kapverdských ostrovů nakoupeno, tak prodáváme. Zatímco celosvětové rozšíření fenoménu tamní hudby – myšlena Cesaria Evora a její následovnice – představuje dobře známé životní dílo producenta Josého da Silvy, za moderními a psychedelickými verzemi písní morna a stylů funana nebo coladeira objevujícími se na ostrovech v 80. letech, prý stojí z vesmíru spadlá loď s nákladem syntezátorů. Nesmějte se a byť vám to přijde střelené, čtěte dál. Těch patnáct skladeb za poslech rozhodně stojí. Pro váš klid: vytvořili je konkrétní lidé narození na této planetě.
Analog_Africa_5Takže: 20. března 1968 vyplula z amerického Baltimoru loď s nákladem nejnovějších verzí syntezátorů, Korgů, Rhodes a Farfisa, určeným pro Exposição Mundial Do Son Eletrônico v brazilském Riu de Janeiru. Ještě ten den ale zmizela z radarů a pátrání skončilo neúspěšně. Co čert nechtěl, o několik měsíců později se u břehu kapverdského ostrova Sao Nicolau objevila neznámá loď plná kontejnerů. Než je vesničané stačili otevřít, policie oblast uzavřela a starosta na místo povolal tým portugalských expertů, který po týdnech bedlivého zkoumání dospěl k názoru, že loď spadla z nebe nebo, což se zdálo méně pravděpodobné, z ruského přepravního letadla. Nikdo přitom nevěnoval přílišnou pozornost obrovské díře na boku, což se dalo chápat: vědci na lodi objevili stopy kosmických částic a soustředili se na příď nesoucí známky poškození od extrémních teplot, jako by to loď z Baltimoru vzala trasou meteoritů. Že se přitom nerozpadla prosím nekomentujte. Vědce nakonec vystřídali chlapi s hořáky a napětí při otevírání kontejnerů stoupalo. Redjeb nezmiňuje co v nich vesničané očekávali, zato popisuje to strašné zklamání ze stovek elektronických kláves v oblasti bez elektřiny! Nu což, třeba se v budoucnu na něco hodí, rozhodl starosta a nechal je k nelibosti žen uložit v kostele. V ten moment vstupuje do děje kapverdský národní hrdina a bojovník proti portugalské nadvládě Amílcar Cabral (zavražděný v roce 1973) a v duchu svého marxistického přesvědčení nařizuje rozdělit klávesy po školách všech kapverdských ostrovů: s přihlédnutím na stav elektrické sítě, to dá rozum.
V rukách zvídavých dětí našly syntezátory největší uplatnění a vesmírná modernizace tradiční kapverdské hudby mohla začít. Pozorováním bylo také dokázáno, že dětem přišlým do kontaktu s nástroji nalezenými v lodi se dostalo fenomenálních hráčských a skladatelských schopností,“ píše na obalu alba Redjeb a dokládá to příkladem mladého Paulina Vieiry, dodnes žijící kapverdské hudební legendy, autora na svou dobu – počátek 80. let – revolučních aranží pro bezmála polovinu skladeb alba.
samy_ben_redjebK ruce měl vydatnou a zkušenou pomoc: mezinárodně ostřílenou kapelu kapverdských emigrantů Voz de Cabo Verde, založenou v 60. letech v nizozemském Rotterdamu a dávno před Cesarií Evorou cestující po Evropě s kapverdskou hudbou. Vedenou saxofonistou Luisem Moraisem, v posazu bicí, basa, kytara a podřizující se beatlemánii a taneční poptávce. S tou neměli Kapverďané žádný problém: během studií v senegalském Dakaru Moraise s dalšími krajany pravidelně vystupoval ve slavném klubu Miami, na stejném pódiu jako Orchestra Baobab, a coladeira tudíž násobil kubánskými styly, v Dakaru toho času nesmírně populárními. Po přesunu do Evropy se Moraisemu taková tvrdá škola hodila: Voz de Cabo Verde dokázali zahrát prakticky cokoliv, co klientela (převážně početná kapverdská diaspora) žádala, včetně západních popových hitů, jenom se jim do toho pořád pletly africké rytmy.
A teď, na rozdíl od Redjeba, suchopárněji: v roce 1968 nepřistála na Kapverdách pouze tajemná loď, v lednu sem přicestovali i Voz de Cabo Verde, posílení klávesistou Chikem Serrou. Objeli komplet devět ostrovů a Kapverďané – někteří poprvé v životě – nestačili zírat na kapelu s elektrickými nástroji hrající funana, morny a coladeira občas až přes čáru drze moderně; inu světáci z Evropy. Tak jako africkou hudbu kdysi nezvratně proměnily kytary, zasáhly do ní i syntezátory, a to nikoliv ve „vesmírném echu“, nýbrž hlavně americkém: soul Jamese Browna, psychedelický rock, funky nebo santanovská latina. Před generací Paulina Vieiry se tím najednou otevřel nedozírný inspirační prostor a kapverdská hudba přešla do explozivní tvůrčí fáze; se zpožděním, ale přece jenom, se přihlásila ke světové psychedelicko-rockové revoluci a meandrovala do své možná nejodvážnější podoby. Ne tak drsné a kvílející, jak k tomu došlo v Thajsku, necitovala tak okatě americké zdroje a nepředjímala žádnou budoucnost: s úspěchy Cesarie Evory se Kapverdy následně upnuly převážně k mornám v malátných rytmech a tradičněji doprovázeným písním. A i když se následovnice Evory v Lisabonu – Mayra Andrade, Lura, Nany Vieira a Sara Tavares – o desítky let později přitulily víc k popu, syntezátory nepotřebovaly. Patnáctiskladbové album tuhle dosud upozaděnou a historicky uzavřenou „vesmírnou“ kapitolu Kapverd záslužně podchycuje. Nedělejte si těžkou hlavu z toho, že vám jména zpěváků a hudebníků vůbec nic neříkají. Těšte se raději z dosud neslyšeného: i když u funana patří k základním dovednostem freneticky roztančit, skladbu Po D’Terra zpěváka Joao Cirila otevírají kytary na způsob jamu Hendrixe se Santanou; po chvíli v sobě ale Kapverďané vrozenou vlastnost rozvířit prach nezapřou a vracejí se na půdu funana, jen pro styl zásadní akordeon vystřídaly klávesy. Corre Riba, Corre Baxo – snad nejparádnější skladba výběru se zpěvákem Abelem Limou – funana drhne funky kytarami, zatímco v Mino di Mama  experimentálně čaruje hráč na syntezátory. Vítězem ceny Jamese Browna budiž vyhlášena That Day: startuje lyricky bluesově, anglicky zpívající Fany Havest ale pokračuje v modu disko funky a svůj vzor poctivě ve frázích napodobuje. Kytarově živelné Mundo d’Margura pak krásně připomíná, jak coladeira ze všech kapverdských stylů nejvíc absorboval rytmickou nesvázanost z Karibiku a Jižní Ameriky.
A co vám nebude jasné, pomůže osvětlit zasvěcený booklet o desítkách stran a Redjebovo vyprávění, jak desky a singly na ostrovech tři roky sbíral po bleších trzích. Spoustu materiálů mu dodala i lisabonská dvojice elektro producentů Celeste / Mariposa, expertů na hudbu z portugalsky mluvících zemí Afriky.

Přidat komentář