Je zajímavé, jaké konotace má dění v současném světě. Turbulentnost dění a prudký rozvoj nových technologií, nepřináší pouze futuristické vize, ale překvapivě i častý příklon na opačnou stranu – návrat do historie a s tím často i větší sepětí s přírodou. Tak v poslední době získalo popularitu paganské hnutí, které není pouze opozicí v duchovním slova smyslu, ale po hudební stránce se vrací k akustickým nástrojům a komunitnímu způsobu prožívání výjimečných okamžiků. Kapely jako Wardruna nebo Heilung jsou dnes velkými hvězdami, které vyprodávají tisícové haly, festivaly zaměřené tímto směrem hlásí velký příliv nových fanoušků. Jedním z nových jmen na scéně jsou islandští Vévaki. Původně sólo projekt zpěváka a multiinstrumentalisty Willa Huntera se rozrostl na čtveřici o Sigurboði Grétarssona (pomáhal už na dva roky starém debutu Edda), Gísli Gunnarssona a Hrafnhildur Ingu Guðjónsdóttir. Přeci jen krotší sound debutu, který byl výrazně postaven na syntetických zvucích, je na letošní novince nahrazen akustickou ruční prací (perkuse a historické strunné nástroje všeho druhu). Sound islandského projektu náhle získává na zvukové plasticitě kdy i vokály frontmana jsou doplňovány smíšenými sbory. Další výraznou změnou je myšlenkové pojetí novinky. Zatímco písně na debutu opisovaly stejnojmenné sbírky islandských epických písní, nové album je už ve svém základu postaveno jako rituál, jehož jsou skladby novinky součástí. V tomto se snaží být Vévaki autentičtí. Naopak prvoplánovými spojeními své hudby se světem Vikingů kvarteto opovrhuje. „Nejsme šamani ani kněží. My prakticky žijící lidé skládáme přírodě účty za své jednání,“ opisují Vévaki své postoje, a také důvod, proč jsou texty na desce v rodné islandštině. Pokud bych měl čtveřici něco vytknout, tak přeci jen jisté přiblížení se soundu největších žánrových hvězd. Zapracování na výraznějším odlišení svého rukopisu od zbytku paganského peletonu je úkol, který Vévaki čeká v následujících letech.