VIJAY IYER & CRAIG TABORN: The Transitory Poems

O společném albu už prý dva výjimeční pianisté uvažovali v roce 2002, když spolu hráli v projektu Note Factory, nonetu se zdvojenou rytmickou sekcí, který sestavil saxofonista Roscoe Mitchell. Plány na duo sice oddálily intenzivní sólové kariéry obou hráčů, ale přece na ně došlo. Prchavé momenty společných inspirací zachytili loni v březnu během koncertu v budapešťské Hudební akademii Franze Liszta.
Názvem alba The Transitory Poems, Pomíjivé básně, chtěli IyerTaborn popsat těkavost hudebních nápadů: „Jednu chvíli se mihotají prostorem, pak navždy odezní.“ Koncertní nahrávka ovšem pochopitelně nezachycuje „bezkoncepční“ improvizaci. Než začali hrát, stanovili si klavíristé předlohy a dedikace. Hudba má skládat poklonu čtyřem osobnostem, na jejichž formativním vlivu se Vijay a Craig shodli. Pianistům Cecilovi Taylorovi a Muhalovi Richardovi Abramsovi, pianistce Geri Allenové a malíři a sochaři Jackovi Whittenovi. Což mělo předznamenat jak náladu hudby, tak i jistou stylovost.

Vijay Iyer a Craig Taborn bývají považováni za hráče dosti rozdílné. Hodně se napsalo o Iyerových matematicky vystavěných kadencích a dramatickém efektu velkých intervalových skoků. O Tabornových vášnivých gradacích od jednoduchého melodického motivu ke komplikovaným tvarům. Ano, Iyer se například v úvodní sekvenci Life Line (Seven Tensions) skutečně „rozehrává“ v pravidelných tónových řadách – tedy pokud je to skutečně on a „naschvál“ se s Tabornem stylově neprohodili, ruku do ohně za to nedám. Jenže The Transitory Poems okazují spíše na spojnice než odlišnosti. Oba jsou občas také snílci, i když někdy sní nervní, klopotnou noční můru (míněno bez jakékoliv hanlivé asociace). Je neuvěřitelné, do jaké harmonické bohatosti dokáží svoje „kompozice v reálném čase“ rozvést a proplést. Nejde o lehký poslech, žádná berlička se tu posluchači nenabízí. O to zábavnější je však nechávat neopakovatelnou hudbu plynout, ať se rozklíčuje sama.

 

 

ECM, 2019, 74:12

 

 

Přidat komentář