Vijay Iyer Trio: Break Stuff

vijayŠkálu rozletů pianisty Vijaye Iyera tvoří sólový projekt (Solo, 2010), trio s indickými krajany (Tirtha, 2011), experiment se smyčcovým kvartetem a elektronikou (Mutations, 2014), vše u ACT. Mimořádnou hudbu napsal pro expresivní filmový dokument Radhe Radhe/Rites of Holi (ECM, 2014, 52 min.) režiséra Prasantha Bhargavy, inspirovaný Stravinského Svěcením jara; Nižinského balet nahrazují záběry z indického festivalu Holi in Mathura, jehož součástí je barevné „práškování“ účastníků. Tímto se Vijay Iyer ocitl u ECM a zde vyšla pětihvězdičková novinka Break Stuff (Down Beat, 3/2015) – třetí nahrávka s kontrabasistou Stephanem Crumpem a bubeníkem Marcusem Gilmorem. Iyer ve vložce textu děkuje Theloniousi Monkovi, Billymu Strayhornovi a Johnu Coltraneovi, že dokázali jít vlastní cestou, což bere za výzvu pro sebe. Monk a Coltrane představují výrazně slyšitelné tvůrce vývoje moderního jazzu a Strayhorn se zase kompozičně a aranžérsky geniálně podílel na jedinečnosti Ellingtonova orchestru. Monka Iyer uctil zařazením jedné z jeho nejhranějších skladeb – Work (1954). Asi hodně musela znít v uších Natu Adderleymu, když později napsal jedno ze svých nejslavnějších témat Work Song, znějící jako expresivněji a přímočařeji podaný opus Monkův. U Iyera místy tápete, kterou variantu improvizuje, výsledkem je však skvostné podání s významným podílem Crumpovy basy a skvěle swingujícího Gilmora i s jeho sólem. Blood Count napsaná pro Ellingtonův orchestr je doslova labutí písní Billyho Strayhorna, který ji dokončoval už v nemocnici před svou smrtí v roce 1967. Je to lyrická melodie, balada o vzepětí se smutku, jak v původní nahrávce sólem vypráví saxofon Johnnyho Hodgese. Iyerův klavír je spíše melancholicky ponořen do sebe, spoluhráči jej v tichosti nechají hrát samotného – u takové hudby i bez vědomí souvislostí musíte po dohrání zůstat chvíli v tichu a nepokračovat hned s dalším poslechem. Coltrane skladbu Countdown nahrál v roce 1959 pro harmonicky avantgardní album Giant Steps, a ač klavír nemůže nahradit průraznost Coltraneova nástroje, dynamika a energie skladby je triem předána bez ztráty a posluchač si říká – teď by se mohl přidat Johnův tenorsaxofon v dokonalém souzvuku. U svých skladeb Iyer rád začíná hlubokými tóny, například ve skladbě Diptich vytváří vedle kontrabasu druhou samostatnou basovou linku v pravidelném rytmu, zatímco Crump reaguje na Iyerovu hru pravou rukou a role si vystřídají až při sólu klavíru. Záměrná jednotvárnost skladby Hood vyvolává sugestivní atmosféru plíživé hrozby. Nad „dupákovým“ rytmem Break Stuff se rozvíjí ryzí bopové improvizace. Monkovskými rytmickými poryvy je prodchnuta rozverná bopová Taking Flight. V Iyerových skladbách jsou slyšet různorodé prameny, dokáže si s nimi originálně pohrávat, podstatou však je živočišnost jeho hry, s níž navazuje na avantgardu rodící se z hard bopu průkopníků dalšího vývoje. Dokáže stvořit neobvyklé melodie, nenoří se s nimi do mlhy, v níž posluchač tápe. S rytmikou si doslova pohrává a hra tria při vší volnosti je provázaná – tak to kdysi vyvíjelo trio Billa Evanse. To Iyerovo patří k těm, co ukázali možnosti moderního jazzu pro dnešek.

ECM/2HP, 2015, 70:44

Přidat komentář