Zdařilé spojení stylově neotřelého pianisty dneška Vijaye Iyera (1971) se silnou autentickou osobností jazzové avantgardy šedesátých let, trumpetistou Leem Smithem (1941), spoluzakladatelem chicagského Sdružení pro podporu tvůrčích hudebníků – AACM (1965). Jméno Wadada přijal po vstupu k rastafariánům. Vijay Iyer určitě patří k nejzajímavějším pianistům nového století, jeho příležitostné elektronické abstrakce jsou citlivě vymýšlené. Každoročně se objeví jeho nové CD s trochu jinou koncepcí, jak se sluší na tvořivého skladatele a improvizátora vyrostlého na škále moderního jazzu. Smithova kapelnická diskografie má na padesát položek, najdeme jej na albech Muhala Richarda Abramse, Anthonyho Braxtona, Matthewa Shippa i Johna Zorna. Iyer se Smithem si zahrál už v jeho Golden Quartetu, když zaskočil za Anthonyho Davise. Jestliže se u artificiální hudby užívá pojmu programní hudba pro skladby, u nichž forma a obsah jsou vyvolány mimohudebními idejemi, pak lze titulní sedmidílnou svitu A Cosmic Rhythm With Each Stroke označit za programní improvizaci na výtvarný styl obrazů význačné představitelky moderního indického umění Nasreen Mohamedi (1937–1990). Její styl kreseb dobře charakterizuje reprodukce nepojmenovaného obrazu z roku 1970 na obalu CD – minimalistická abstrakce vyvedená lehkými čarami, v nichž hraje podstatou úlohu souběžnost a její narušení. Hodí se k tomu její výrok, že „Čekání je součástí intenzivního života“. Pro souvislost s hudbou lze mnohé její kresby označit za grafické partitury. Co tedy jazzoví improvizátoři s tím: nad „vzdálenými“ zvuky Iyerovy elektroniky se rýsují táhlé tóny trubky přerušované krátkými drsnostmi nebo rychle přehranými škálami, po umlknutí trubky přichází klavírní imprese (All Becomes Alive) – part končí prolínáním dramatických a zklidňujících nálad. Jako průlet kosmickou tišinou zní The Empty Mind Receives. Nabité expresí od obou muzikantů jsou Labyrinths. Nejdelší (9:12) A Divine Courage je pomalý, zvukově průzračný part, opět s rovnými tóny trubky, ojedinělými údery klavíru a bručivou elektronikou v pozadí. V druhé půli skladby trubka zpívá a prokazuje technickou dokonalost trubače, klavír je zvonkohrou hranou střídavě na jednom tónu. Tato „zvonkohra“ pak zvolna rozsvěcí následující Uncut Emeralds. O to temněji, na basových klávesách pod přefuky trubky, se rodí A Cold Fire jako úvod pro freejazzový dialog obou nástrojů. Závěrečné Notes On Water hudbu vrací do klidu, do melodičnosti předestřené trubkou a zvukomalebnosti, jaké je schopno jen piáno Fender Rhodes. Celá svita je zarámovaná mezi skladby Passage (Iyer), která je zvukovou impresí střídající klidné a dramatické chvíle a připravující nás na poslech stěžejního opusu A Cosmic Rhythm With Each Stroke (Iyer & Smith). Na závěr si připravil Leo Smith poctu někdejší operní a gospelové divě Marianě Andersonové (1897–1993), jejíž kontraalt byl slyšet i v hnutí za lidská práva Afroameričanů. Skladbu nazval po ní a uslyšíme v ní mnoho z gospelové naléhavosti, také tesknoty a vzdoru, opět v podání obou skvělých hráčů.
ECM/2HP, 2016, 66:19