Vilém Spilka: Miluju chyby

Ne snad, že by byl Vilém Spilka vysloveně renesanční člověk, jeho aktivity se vesměs točí kolem jedné entity, a tou je hudba, z největší části navíc hudba jazzová.Ale zabývá se jí z hned několika naprosto rozdílných stran, přičemž nad kapacitou jeho aktivit nelze než smeknout. Je aktivním kytaristou, skladatelem a kapelníkem, je hudebním pedagogem s vedoucí akademickou funkcí, a je také uměleckým šéfem v tuto chvíli už tří českých festivalů, dvou zavedených (JazzFestBrno, Struny podzimu) a jednoho letos nového (Pop Messe). Jako by tenhle rozhovor byl veden se třemi různými lidmi…

 

Byla hudba tvoje jasná profesní volba už od dětství?

Určitě ne, v dětství jsem měl standardní zájmy jako fotbal, bruslení nebo jízdu na bobech. Hrál jsem od pěti let na housle, ale dost jsem to flákal. Hudba mě naplno dostala až v pubertě, kdy jsem zjistil, že by mě něco takového mohlo opravdu bavit.

Proč zrovna kytara? Připadala ti sexy?

Housle mi přišly takové ukňučené – opravdu trvá, než se na ně podaří vyloudit kloudný tón. Kytara mě naopak vzala jednak svým zvukem, jednak relativní snadností. Ale kytara je trochu jako angličtina – začátky jsou jednoduché, ale jak jdeš do hloubky, začínáš zjišťovat, že je to vcelku nelogický a nesnadný nástroj, hlavně co se harmonie týče. V první fázi mě zaujala kytara jako taková, v druhé fázi zvuk jazzové harmonie v kytarové barvě, tam jsem jejímu kouzlu propadl úplně.

Jakou hudbou jsi začínal? Bigbít? Táboráky?

To druhé. Celé dětství jsem chodil do Svazarmu, vcelku drsné předrevoluční verze Skauta. Standardní večerní zábavou bylo kromě stezek odvahy zpívání u táboráku. Někdy kolem desátého roku jsem začal na výpravy vozit housle a hrál jsem podle sluchu trampské písničky. V rámci pubertální rebelie jsem si vybral „vlastní“ nástroj a začal nejdříve s Krylem, Nohavicou nebo Kameloty a později s bluegrassem.

Jak to vůbec máš posluchačsky? Připadá mi, že jsi výhradní jazzman. Když jsi onehdy pro webový časopis Frontman vyjmenovával koncerty a desky, které tě zasáhly, jediný ne-jazz tam byli Beatles. A ty, promiň, víceméně ze slušnosti napíše každý…

Snažil jsem se jmenovat inspirace upřímně, nechtěl jsem se stylizovat do někoho, koho zásadně ovlivnil Stockhausen nebo Bowie. Ve formativním období, tj. někdy mezi sedmnáctým a dvaadvacátým rokem, jsem poslouchal téměř výhradně jazz a některé desky mi opravdu utkvěly – So Near, So Far Joea Hendersona, Boss Guitar Wese Montgomeryho, Davis, Coltrane… Z mládí mám nejrůznější guilty pleasures, jako ty trampské a folkové klasiky, Beatles, Abbu apod. Z toho asi pramení moje afinita k písničkám. Dnes už mám mnohem širší záběr, ale ty doby, kdy jsem slyšel některé desky třeba 500x a pořád jsem neměl dost, jsou už nenávratně pryč.

Dost těžko se dohledává, jakými kapelními cestičkami jsi procházel až k dnešní situaci, kdy vedeš svůj Vilém Spilka Quartet. Z tvého někdejšího vyprávění „off record“ vím jen to, že jsi hrál v Orchestru Gustava Broma. Můžeš tedy svoji muzikantskou historii ve stručnosti popsat?

V orchestru Gustava Broma jsem jen zaskakoval za Matúše Jakabčice a je to už pěkně dávno. Pokud to mám vzít popořadě, tak první veřejné vystoupení jsem absolvoval v roce 1994 v legendárním brněnském klubu Alterna. Do roku 1997 jsem hrával lokálně s Brňáky a po návratu ze studijní stáže v USA o rok později jsem se tři roky kurýroval z nepříjemného zdravotního kolapsu, který výrazně ovlivnil moje hudební ambice. První profi angažmá jsem dostal v Městském divadle Brno, kde jsem hrál celou řadu muzikálů snad až někdy do roku 2008. S divadlem jsem projezdil Evropu a zahrál si třeba West Side Story, neskutečně dobře napsaný muzikál. Kolem roku 2000 jsem začal hrávat se slovenskými muzikanty, se kterými mě postupně seznámil basista Juraj Kalász – Lubošem Šrámkem, Rado Tariškou, Ondrejem Krajňákem a dalšími. V roce 2002 jsme založili JazzFestBrno a hraní se dostalo na paralelní kolej. V té době jsem dal dohromady kapelu Four Elements, ve které hráli basista Juraj Griglák, bubeník Kamil Slezák a pianista Tomáš Veselý. S touhle kapelou jsme toho vcelku hodně pojezdili a dost nás bavila. Pak přišel na řadu Unity Quartet s Radkem Zapadlem, Kamilem Slezákem a Petrem Dvorským. V této sestavě jsme natočili CD Jazz na Hradě někdy v roce 2007. Mezitím se vrátil z exilu ve Švýcarsku basista Vincenc Kummer, se kterým jsme začali hrát jak v Two-generation Triu s Radkem Zapadlem, tak v kvartetu s bubeníkem Kamilem Slezákem. Z toho taky plyne, že se saxofonistou Radkem Zapadlem jsem strávil celkově skoro stejně času jako s vlastní manželkou.

Můžeš říct jedno zahraniční a jedno české jméno muzikantů, kteří tě – v čemkoli – nejvíc ovlivnili?

Z domácí scény určitě Jaromír Honzák – svým neopakovatelným hudebním jazykem, náladou, kterou jeho skladby vykreslují. I díky němu jsem pochopil, že originální zvuk je obrovskou devizou. V současnosti trávím hodně času debatami s Jiřím Slavíkem, velice otevřeným a talentovaným muzikantem, který překračuje s lehkostí žánry, a já mu přeju, aby se stejnou lehkostí dosahem své tvorby překročil hranice České republiky. Ze světové scény asi John Coltrane duchovním přesahem a hloubkou svojí hudby a Miles Davis schopností se neopakovat.

První album s Vilém Spilka Quartetem byl Podvod, tedy tematické album jazzových coverů písniček Honzy Nedvěda. Trochu kuriozita, trochu provokace… Co to bylo pro tebe?

Hledání rovnováhy mezi respektem k původnímu materiálu a jeho jemným parodováním. Snad se nám to povedlo.

Přece jenom: nevytýkal ti někdo z jazzového okruhu, že se chceš snadno přiživit na „odrhovačkách“ někoho populárního a zároveň silně kontroverzního?

Do očí ne, ale jsem si jist, že si to mnoho lidí myslelo a říkalo v mé nepřítomnosti. Mně to ale nevadí, je to dobře, že se o tom debatuje, zda to má smysl či ne. Pro mě určitě – myslím, že ten repertoár hrajeme srdcem a s touhou v něm pokaždé objevit něco nového. Navíc adaptace cizího materiálu byla odjakživa základní součástí jazzového paradigmatu, takže proč neadaptovat něco, co opravdu známe?

Aktuální album Vilém Spilka Quartetu se jmenuje Čekání na Toma, je vlastně taky monotematické, ale v tomto případě vlastně docela vážné: je věnováno problematice autistických dětí. To tě napadlo jak?

Syn saxofonisty Radka Zapadla Tomáš žije s poruchou autistického spektra a mě od počátku hodně zajímalo, proč a jak se chová v určitých situacích. Proč se třeba někam bezcílně vydá a nedbá na volání. Jestli je to opravdu bezcílně, či za něčím jde. Proč si ulítává na nekonečném opakování stejné činnosti a tak.

Dá se vůbec autismus „přepsat do not“?

Bezpochyby nelze. Proto je na desce hodně volných ploch, kde se muzikanti mohou – právě jako Tom – vydat kamkoliv, protože zrovna chtějí.

Možná to bude znít jako trochu cynická novinářská otázka, ale nemůže působit zaměření právě na takhle citlivou věc jako takové „vyražení zbraně z ruky“ případným kritikům té hudby?

Dobrá otázka, ale není to programní hudba, je to prostě náš pokus o vykreslení nějakého světa, který je ve skutečnosti dost pravděpodobně úplně jiný. A kreslíme ho my, takže je to vlastně náš svět. Ukazujeme ho Tomovi a ostatním, ale nečekáme, že ho všichni na první dobrou pochopí. O hudbě se obecně těžko mluví, je lépe si ji poslechnout a udělat si obrázek sám.

Na albu je i několik inspirací lidovými nebo pseudolidovými písničkami. Což je jeden ze současných trendů českého jazzu. Měl jsem dosud pocit, že tě míjí…

Spíše mě inspirovaly dětské popěvky a jednoduché písničky, které zpívají právě děti. Protože je doma s dětmi hraju, tak se mi prostě vkradly do hlavy. Souvisí to s tím, že ve své tvorbě se zabývám tím, co je v současnosti okolo mě.

Kromě jiného působíš jako vedoucí katedry jazzové interpretace JAMU. Není vlastně pro tebe jako tvůrce hudby omezující, nebo spíš zavazující mít takovýhle post? Vlastně bys neměl dělat žádné chyby, měl bys mít vždycky všechno „správně“, protože – co kdyby tě nějaký žák nachytal „v nedbalkách“…

Spíše naopak. Kolegové jsou velmi otevření a většina studentů taky. Chyby navíc miluju a při poslechu nahrávek si na nich opakovaně ujíždím.

Když vznikal JazzFestBrno, jakou jsi měl vizi? Kam jsi to chtěl s festivalem dotáhnout?

Chtěli jsme prostě do Brna přivézt pořádný jazz. Měl jsem v paměti vystoupení Johna Abercrombieho na Jazztivalu z poloviny devadesátých let a říkal jsem si, že musíme tuhle kvalitu do Brna zase přitáhnout. Vadilo mi, že není možné v Brně zajít na špičkovou živou jazzovou hudbu. Že není od koho se inspirovat a odkoukávat. Zpočátku jsme snili o tom, že si dovezeme svoje oblíbené muzikanty a nabídneme to lidem, ale toto postupně ustoupilo. Dnes spíše hledáme optimální mix kapel a subžánrů, abychom dokázali vykreslit jazz v celé kráse a se současnou tváří.

Měl jsi ohledně JazzFestu nějakou inspiraci, ať už zvenčí nebo od nás? Jak ses to učil dělat?

Byl jsem na mnoha koncertech a spíš jsem se díval, jak bych to dělat nechtěl. Na dlouhé maratony s čekáním na hlavní hvězdu jsem nikdy nebyl, ale zároveň jsme chtěli zachovat formát festivalu, tj. akce, kde vedle známého jména můžeš vidět i něco úplně nového, neoposlouchaného. Z toho vznikl náš původní formát dvojkoncertů – buď stejně zajímavých kapel nebo hvězdy, v jejímž odlesku se přiživí někdo méně známý, ale taky dobrý. Cenné rady jsem získal od Michala Hejny, který v době, kdy jsme festival zakládali, měl za sebou už celou řadu pořadatelských úspěchů s největšími světovými jmény na festivalu Agharta. A vcelku dostupný už v té době byl internet, takže jsem vyhledával kapely a jejich agenty pomocí jejich tehdy primitivních webových stránek nebo profesních webů, jako třeba již tehdy fungující Europe Jazz Network.

Průběžně jste se dopracovali do pozice nejsledovanějšího českého jazzového festivalu. Dá se zajít ještě dál, než jste teď?

Pořád na koncepci pracujeme, snažíme se ji rozšířit dovnitř – formou práce s publikem, expanzí mimo Brno, oslovováním nejmladší generace, vzdělávacími aktivitami atd. Co se týče jazzových hvězd – už asi nejde jít výš, valnou většinu těch nejvýznamnějších jsme už v programu měli. Proto usilujeme o to, abychom ty, kteří u nás už hráli, představovali pokaždé v jiném světle.

Zajímaly by mě tvoje zcela soukromé zkušenosti: který koncert v historii JazzFestu byl pro tebe nejzásadnější? A který z těch slavných zahraničních účinkujících byl největší sympaťák? Dá se říct, že ses s některým z nich vysloveně spřátelil?

Určitě bych zmínil víc než jeden. První návštěvu Johna Scofielda v roce 2004 s památnou jamsession, kdy Scofield, který obvykle nejamuje, hrál skoro hodinu s lokální rytmikou. Českou premiéru Kurta Rosenwinkela v roce 2006, opět zakončenou fenomenální jamsession a následnou bláznivou jízdou kapely do Vídně na letiště po probdělé noci. Brněnskou premiéru tria Brada Mehldaua nebo relativně nedávný koncert Wayne Shorter Quartetu. Právě třeba zmíněný Wayne Shorter byl velmi sympatický, navíc ta životní moudrost… Nadstandardní přátelské vztahy udržuju třeba se Shaiem Maestrem, Yaronem Hermanem nebo Rezem Abbasim.

Jaký je tvůj soukromý hlavní tip na koncert letošního programu JazzFestu?

Asi bych vyzdvihl sólový recitál pianisty Jasona Morana. Jeho umělecká nekompromisnost je inspirující. Někdy s ní třeba taky narazí na nezájem, ale zvedne se a jde dál.

Když jsi vstoupil na pozici uměleckého ředitele Strun podzimu, byl to už rozjetý vlak. Musel ses hodně přizpůsobovat, ne-li přímo dělat kompromisy? A jak velkých kompromisů jsi schopen?

Každý festival potřebuje žít zájmem publika a nemůže v programu nabídnout sto procent klád, které se těžko tráví. Na druhou stranu jeho reputace pomáhá náročnější věci prodat. Právě takto se profilují už léta Struny podzimu a myslím, že i JazzFest dokáže přilákat posluchače na koncerty, na které by člověk normálně nešel. A kompromisy jsou nedílnou součástí práce programového ředitele – jen jich nesmí být příliš mnoho.

Domníváš se, že se s tvým vstupem do Strun podzimu výrazně změnila jejich podoba a jejich stálé publikum?

Nejenom mým vstupem, podobu Strun výrazně formují i prezident a zakladatel Marek Vrabec a dramaturg Guy Borg. Čerstvý vítr přinesl i Petr Ostrouchov, který byl dva roky členem umělecké rady. Každý do mixu přidává svůj vlastní vkus a pak právě přicházejí na řadu ty kompromisy. Člověk se učí toleranci a snaží se na věci pohlížet optikou posluchače, dramaturga i toho, který musí festival finančně zabezpečit. Struny podzimu se otevírají a do žánrové směsi přidávají ještě více roots music, urban a kvalitního hip hopu. To se mi líbí, protože je to hudba vysoce současná se společenským přesahem. Adekvátně se proměňuje i publikum, řekl bych, že v principu mládne. A protože my nemládneme, hezky se to vyrovnává.

Letos vstupuješ do další fáze svého organizátorského života: založil jsi festival Pop Messe, na kterém se bude hrát rock, pop, hip hop, elektronická hudba. Co tě to napadlo?

Brno takový festival myslím tak trochu potřebuje. V létě je ve městě docela mrtvo a chybí silné turistické incentivy. Jednou z nich by do budoucna měl být svébytný a jedinečný festival současné populární hudby s přesahem do alternativy, folku, world music a jazzu. A protože máme my jako pořadatelé JazzFestu ve městě Brně docela solidní kredit, z delších debat s představiteli města se vyklubala nejen tato idea a pověření ji realizovat, ale i základ týmu, do kterého kromě nás vstupuje i Tomino Kelar, aktivní hudebník a promotér, a Ivan Bařina, mimořádně zkušený produkční. V této sestavě chceme budovat festival odspodu, bez tlaku neomezeného kapitálu a bezkoncepčního oslovování velkých hvězd. Tomino má podle mého názoru cit pro kombinaci kapel různého stylového zaměření do fungujícího celku a doufám, že jím nabookovaný line up osloví dostatečný počet publika.

Na Pop Messe spolupracuješ s lidmi, kteří tuhle scénu bedlivě sledují. Ty to asi budeš muset trochu dohánět, ne? Byls vlastně někdy na podobně laděném open air festivalu, u nás nebo v zahraničí?

Já už to myslím nikdy úplně nedoženu. Ty odposlouchané roky se nahradit nedají. Ale dramaturgii naštěstí řešit nemusím, na to máme odborníka. Rád pomůžu tam, kde mám dobré kontakty, ale gros bookingu je na Tominovi. Navíc v poslední době nasávám přesahy jak na Strunách podzimu, tak třeba na Colours of Ostrava, kde jsem byl v posledních letech čtyřikrát v řadě v roli aktivní i pasivní. Letos jsem si poprvé střihnul showcase festival Eurosonic v Groningenu, takže se snad pomalu, ale jistě k základnímu přehledu dopracuju.

Jaká je základní vize Pop Messe? Myslíš, že si budete s někým na české „festivalové mapě“ přímo konkurovat?

Základem je pochopitelně dobrá hudba, ale zdůrazňujeme i přesah do technologií, sociální oblasti a udržitelného rozvoje. Unikátem je místo konání, kterému říkáme něžně „dystopický areál“. Jde o bývalý fotbalový stadion Za Lužánkami a jeho okolí. Je to skanzen hned několika ér – sedmdesátkové zlaté éry brněnského fotbalu, devadesátkové éry divokého kapitalismu (ve formě přilehlého Bobycentra) a éry úpadku brněnského fotbalu po roce 2000. Chceme být natolik svébytní, abychom si přímo nekonkurovali s nikým.

Máš už teď nějaký soukromý tip na účinkujícího na Pop Messe, kterého bys jako posluchač nerad prošvihl?

Přihřeju si jazzovou polívčičku a vyberu jméno Kamaal Williams.

 

JAZZFESTBRNO 2020

15/03/2020 Sono Centrum

JOSHUA REDMAN QUARTET (US)

19/03/2020 Sono Centrum

ERIK TRUFFAZ QUARTET (FR/CH)

24/03/2020 Sono Centrum

CHRIS POTTER TRIO FEAT. BILL FRISELL (US)

25/03/2020 Kabinet Múz

Tension

SKALPEL (PL)

JAROMÍR HONZÁK DJ Set (CZ)

29/03/2020 Cabaret des Péchés

LIBOR ŠMOLDAS NYC TRIO FEAT. ADAM NUSSBAUM & JAY ANDERSON (CZ/US)

KAREL RŮŽIČKA QUARTET FEAT. CLARENCE PENN, PIOTR WYLEŻOŁ & TOMÁŠ BAROŠ (CZ/US/PL)

31/03/2020 Besední dům

JASON MORAN SOLO (US)

05/04/2020 CED – Divadlo Husa na provázku

NIKOL BÓKOVÁ TRIO (CZ)

CAMILLE BERTAULT (FR/LB)

08/04/2020 CED – Divadlo Husa na provázku, sklepní scéna

SZABÓ/TURCEROVÁ/MACEČEK (SK/CZ)

POINTS SEPTET (CZ)

16/04/2020 CED – Divadlo Husa na provázku

FRANTIŠEK UHLÍŘ 70 (CZ/IT/UK)

TRIO MUH MAGRIS/UHLÍŘ/HELEŠIC TRIO

František Uhlíř – Story From My Life – Music For Septet

19/04/2020 Alterna

SKETCHBOOK QUARTET (AT)

E CONVERSO (CZ)

22/04/2020 Divadlo na Orlí

Koncert KJI JAMU (CZ/SK)

24/04/2020 Sono Centrum

DELVON LAMARR ORGAN TRIO (US)

NUBYA GARCIA (UK)

25/04/2020 Bobycentrum

AVISHAI COHEN TRIO GENTLY DISTURBED (IL/US)

30/04/2020 CED – Divadlo Husa na provázku

ERDOĞAN TURUMTAY LIŠKA DÉS (CZ/TR/HU)

MATHIAS EICK QUINTET (NO)

03/05/2020 Janáčkovo divadlo

LIZZ WRIGHT & FILHARMONIE BRNO (US/CZ/SK)

Kenny Banks – David Dorůžka – Tomáš Baroš – Daniel Šoltis

úterý 09/06/2020 Sono Centrum

PAT METHENY SIDE-EYE (US)

 

POP MESSE

(24. – 25. července, Brno, areál Bobycentra a bývalého fotbalového stadionu za Lužánkami – první jména účinkujících)

MODESELEKTOR (live)

ACID ARAB (live)

ALGIERS

TOMMY CASH

SÓLEY

KOKOKO!

KAMAAL WILLIAMS

VESSEL & PEDRO MAIA (live AV)

LANKUM

BUTY

BERT & FRIENDS

KALLE & BAND

Přidat komentář